 |
Zdravím vás!
Po piatku trinásteho sa treba poriadne uvoľniť a odreagovať.
Ak vám bol víkend málo, Ohnivé pero vám ponúka aspoň jeho drobné predĺženie.
Martin Lochman zo susednej Českej republiky už u nás publikoval. Prednedávnom mi poslal ďalšiu várku textov, takže minimálne raz sa s ním v budúcnosti ešte stretnete.
Dnes si môžete od Martina prečítať dve kratučké, vypointované poviedočky. Sympatické zábavky, ktoré strkajú svoj zvedavý literárny nos do žánru science fiction a hororu.
Príjemné čítanie!
mišo jedinák
Domácí superhrdina
Martin Lochman
„Já ti říkám, že se mi to opravdu povedlo!“Ve vysokém pištivém hlásku Petra Doubravy, kterému nikdo neřekl jinak než Prcku, zazníval vztek. Po pravdě řečeno, ti, kteří ho dobře znali ale věděli, že až teprve co přijde, se dá nazvat vztekem.
„Kecáš! Nikdo to nedokáže!“ odporoval Tom a pohrdavě shlížel na svého kamaráda.
„A jak teda vysvětlíš, že ta sklenička ještě před chvílí stála o deset centimetrů dál?!“
„Si to posunul, když jsem se nedíval!“ uzemnil ho Tom a znuděně poklepal na stěnu terária, v němž pobýval Petrův křeček.
„Nejseš žádnej superhrdina, smiř se s tím!“
„Ale telekineze možná je!“ naléhal dál Petr. „Četl jsem o Indovi, který dokázal pohnout s čajovou lžičkou!“
Tom se pobaveně uchechtl a poklepal si prstem na čelo.
„Nejsme v Matrixu, Prcku! Moc koukáš na filmy.“
Petr mávnul rukou.
„S tebou to fakt nemá cenu,“ řekl zklamaně. „Tak pojď, dám ti ty cédéčka, ať už dáš pokoj!“
Tom držel v ruce čokoládovou sušenku. Pohyboval s ní nad teráriem sem a tam a smál se zoufalým snahám křečka ji dostihnout.
„Nedávej mu to! Ještě mu z toho bude blbě!“ okřiknul ho Petr a zamířil do pokoje.
Tom si povzdechnul a vrátil sušenku zpátky do misky na stole.
x x x
Křeček seděl na bobku opřený o stěnu terária a s spokojeným výrazem v očích chroupal lahodný pamlsek.
„Říkal jsem ti, abys mu tu zatracenou sušenku nedával!“ osopil se Petr na Toma, který se už chystal k odchodu.
„Ale já jsem mu nic nedal!“ ohradil se zmateně Tom.
„Tak jakto…“ začal Petr, když vtom ho napadlo šílené, ale jediné logické vysvětlení.
S bezmezným údivem pohlédl do terária.
Křeček právě dojedl poslední kousek a blaženě přivřel očka.
Horor po kapkách
Martin Lochman
„Ježíšikriste!“ vykřikl vyděšeně Hans.„Panebože!“ přidal se Adolf a vzápětí oba propukli v smích.
V televizi právě běžel hororový film. Trojice hrdinů nacházejících se v rozlehlé podzemní kobce byla právě konfrontována s obrovskou, hrůzu nahánějící chobotnicí, která se zničehonic vynořila ze tmy.
„Nemůžu uvěřit tomu, že mě to vždycky vyleká,“ poznamenal Hans a se zaujetím sledoval, jak nestvůrná chapadla popadla jednoho z hrdinů a netvor ho se značně nechutnými zvuky ve chvilce pozřel.
Adolf vzal ze stolu plechovku od koly a zatřásl s ní. „Došlo pití,“ konstatoval zklamaně.
„Skočím dolů pro další,“ nabídl se Hans a vstal.
„Počkej do reklamy, nemusíš hned,“ poradil mu Adolf a mrskl plechovku do odpadkového koše.
„Beztak tam teďka nebude nic zajímavého. Za chvilku budu zpátky.“
Adolf pokrčil rameny a soustředil se na film. Musel se usmívat zoufalému úsilí hrdinů, kteří se marně snažili najít cestu z podzemí.
Hansovy kroky na schodech pomalu slábly, pak se ozvalo cvaknutí vypínače a bouchnutí dveří od lednice.
Právě v tu nejnapínavější chvíli přerušila film reklama. Adolf se uvolněně zhroutil do křesla.
Z přízemí se náhle ozval tichý táhlý zvuk a zašplouchání vody. Adolf zpozorněl.
Tiché šouravé kroky, pak cvaknutí vypínače. A vrzání schodů.
Reklama skončila a na obrazovce se opět objevili oba přeživší hrdinové v další svízelné situaci.
Kroky na schodech náhle utichly.
Adolf znepokojeně vstal a pohlédl ke schodům.
Zašplouchání.
„Hansi?“