Stezky krve

Kuglerová Ivana

Již po několika desítkách stran jsem komusi knihu přiblížil slovy: „Vypadá to jako nový Gemmel.“ V té chvíli to ještě byla čistá lichotka. Ivana Kuglerová je již známou osobností české fantasy. Je všeobecně známo, že nejde pro ránu daleko a nelze se proto divit, že její prvotina je heroická fantasy. V případě stezek krve jsou to ovšem spíše antihrdinové.

Posuďte sami: jeden zmrzačený vražedný psychopat, jedna traumatizovaná psychopatka – nájemný vrah, notoricky zbabělý věštec a slepý stařík. A za drátky těchto loutek tahá kouzelník, který se řídí heslem: Jedna smrt je tragédie, tisíc smrtí je statistika, a jak praví přísloví: Účel světí prostředky. Čtenář se zpravidla s některým (nejlépe všemi) z hlavních hrdinů ztotožňuje a prožívá jeho osud, ale koho si vybrat z této chamradě?

O co tedy jde? Jednomu kouzelníkovi nestačilo dobré bydlo a zachtělo se mu koruny. S magicky zrozenou loutkou se mu to také podařilo, ale kvůli vnějšímu zdání dostala korunu ona loutka. Živé loutky mají ovšem tu nemilou vlastnost, že se na drátcích škubají a někdy je těžké je udržet. Kouzelník si tedy neužívá vlády, ale krotí divokého krále, který se mu vzpírá stále víc.

Kromě těchto postav tu máme ještě vojevůdce obou stran. Tito vojáci jsou jedinými skutečně kladnými hrdiny knihy, ale kladní hrdinové jsou nudní a hrají tedy jen okrajovou roli.

Vraťme se za se na začátek k větám o Gemmelovi. Kuglerová totiž věrně okopírovala jeho strukturu děje, zápletky i hrdiny. Jen pro připomenutí:

Nesourodá skupina zachraňuje celý národ, hromady mrtvých vedlejších i hlavních hrdinů v masových bojových scénách, obrana Dross Delnochu – zoufalá obrana pevnosti proti velké přesile (dokonce dvakrát), berserk Druss se sekerou – krvelačný kovář s kladivem, nesmrtelný šaman tahající za nitky – kouzelník tahající za nitky, putování světem mrtvých – putování světem mrtvých, skupina příšer vyslaná k likvidaci hrdinů – skupina příšer vyslaná k likvidaci hrdinů.

Dalo by se namítnout, že to jsou obvyklé kulisy fantasy příběhů. To jistě jsou, ale srovnejte si Gemmela a Kuglerovou a uvidíte sami. Usmívající se žena je motivem mnoha obrazů, ale Monu Lisu namaloval jen Leonadro. Toto rozmístění obvyklých propriet je prostě Gemmelovou značkou.

Ve výsledku tu tedy máme dobrou fantasy s jednou chybou – už jste ji četli a ne jen jednou. Četli jste jí kousek v každé Gemmelově knize. Postavy jsou psychologicky zajímavě navrženy, ale opět narážíme na Gemmela – dosti podobná vražedná psychopatka tvořila dvojici s Drussem i v Legendě.

Nemohu si pomoci, ale kdykoli se zamyslím nad nějakou scénou či postavou u Kuglerové, najdu obdobu u Gemmela.

Obálka přesně odpovídá scéně z děje a je patrně dělána na zakázku.

Sice se to hezky čte, styl je vypracovaný a děj pěkně graduje, ale tohle již jednou někdo napsal. Trochu invence a originality! Šest bodů z deseti.


8. marca 2001
Piter