Předem musím upozornit, že výjimečně budu rozebírat děj knihy a prozradím i závěr. Kdo chce být překvapen, nechť tuto recenzi raději nečte.
Pavel Obluk je znám hodnotitelům i čtenářům sbírek CKČ jako velmi úspěšný autor. Rovněž jeho kniha složená ze dvou novel – Leviatan a Vlny – sklidila značný úspěch, tentokrát i mezi širokou scifistickou veřejností.
V novém díle Znamení duhy se autor veřejně vyznává ze své lásky k Nonstopu, nejlepší (byť ne první) knize s tématem generačních lodí. Je tedy jasné, o čem asi román může být.
Generační loď je všeobecně známý princip: Co nejvíce lidí se nalodí na kosmické plavidlo a zahájí dlouhou cestu. Generace se střídají a X-tá generace potomků původních pasažérů přistane na vybrané planetě. Rovněž problémy jsou všeobecně známy – X generací je dlouhá doba a nikdo neví, co se může stát: nehody, katastrofy, choroby, revoluce, války, psychopati apod. To vše je sice problém na Zemi, ale v uzavřené vesmírné lodi se nebezpečí mnohonásobně zvětšuje. Napáchané škody nelze vždy odstranit a ohrožena může být sama existence posádky i lodi. V tomto případě na to šli dobře – několik lidí hibernovali do doby příletu k cíli, čímž byly do jisté míry zaručeny znalosti několika lidí nutné k přesunu z lodi na vybranou planetu.
Čím toto obehrané téma ozvláštnit? Aldiss s Nonstopem nasadil velmi vysokou laťku a jeho následovníci riskují nejen označení z plagiátorství (tento román není ten případ), ale i srovnání s vynikajícím předchůdcem. Obluk poslal do vesmíru Izrael. Pochopitelně ne celý, ale část národa izraelského se vydala hledat novou zemi zaslíbenou. Z toho plyne i to, že všechno v knize má svůj náboženský podtext.
Děj je vcelku jasný, kdyby se na lodi nepřihodila katastrofa, nebylo by o čem psát. Kdysi vypukl na lodi strašný požár (viz 132), který ji z velké části zdevastoval. Nějak se mi nechce věřit, že by proti něčemu takovému nebyla loď velmi důkladně chráněna, ale budiž. Stát se to může.
Loď byla rozdělena na tři sektory; počítáno od pláště k ose rotace: vnější obytný s nejvyšší gravitací, střední technický a vnitřní řídící ve stavu beztíže. Požár vypukl v technickém úseku a ten byl proto izolován od ostatních. Lidé odříznutí v obytné části klesli na předtechnickou úroveň, lidé v technické části zmutovali a přizpůsobili se podmínkám a technici odříznutí ve stavu beztíže bez možnosti vystřídání vypadají přesně podle očekávání – vysocí, hubení, slabé kosti a atrofované svaly.
Tady nacházím několik háčků. Technici neví, že v obytné části někdo přežil. Neví to, přestože ví o izolaci technické sekce právě z důvodu, aby se oheň nerozšířil do části obývané většinou pasažérů. Oni to prostě nijak nezkontrolovali. Tomu se mi nějak nechce věřit.
Lidé v obytné i v řídící části jsou popsání realisticky, ale co technická část? Panuje tam horko a tma. Rudě svítící oči, hrubá černá srst (jako ochrana proti horku?), vyplazený jazyk. To už vypadá na důkladnou změnu fyziognomie. Nejsem odborník na evoluci, ale přizpůsobení podmínkám je záležitost na hodně dlouhé lokte. Za jak dlouho nastalo tady? A narážíme na problém časových jednotek. Cesta měla trvat tisíc let a historička říká při rozhovoru s jedním hibernovaným, že mají záznamy o prvních třech a posledních třech generacích. Pilot odpovídá, že tedy chybí třetina historie. Jednak mi nehrají počty generací (víc jak sto let na generaci?) a za druhé to přizpůsobení za přibližně sedm století mne také nějak udivuje.
Je toho víc ke spekulacím, ale nechme toho. Znám lidi, kteří beztak označí dosud popisované nejasnosti za rýpání, tak přejdu do oblasti komplexnější.
Postavy jsou popsány poměrně zajímavě, je však nutno si připomínat, že jsou to osoby nábožensky založené. Ovšem izraelci nejsou křesťané, proto i jejich morálka může vypadat podivně.
Hlavní hrdinové pocházejí z bývalé obytné paluby a vzhledem k propadu do starověku berou náboženství smrtelně vážně. Doktríny, hádky o výklad a jiné „důležité problémy“ jsou pro ně skutečně důležité a jejich život je jimi přeplněn. Docela ovšem postrádám něco víc z běžného denního života. Hlídky proti všudypřítomným hadům, město, pouště, tunely a sběrači many. Vždy jsem měl za to, že mám představivost dobrou, ale z těchto střípků si povědomost o tomto podivném světě opravdu neposkládám. Přitom právě tyto věci dělají z Nonstopu jednu z nejlepších SF knih vůbec.
Technická paluba se proměnila v horké tmavé Peklo, kde vládnou dříve popsaní démoni a všelijaké nepříjemné útočné potvory. Proč by technická paluba měla být horká nevím. Na kosmických lodích bývá spíše problémem topení než chlazení. Tma se pak dá lehce vysvětlit poškozením požárem. Vtírá se mi tedy domněnka, že Peklo vypadá jako peklo z důvodů, že se to autorovi hodilo do koncepce knihy.
O Ráji v ose rotace se toho moc nedozvíme, ale popis nepoškozené řídící paluby skýtá potěšení jen technokratům.
Děj cesty z obytné paluby do řídícího centra je v podstatě dobrodružný příběh postavený na solidní logické konstrukci. Hrdinové zažívají mnohá nebezpečí a jejich počet se rapidně redukuje.
Závěr je popsán zpočátku logicky: Loď se blíží k planetě, ale technici přivyklí nulové gravitaci přistát nemohou. Zbytek je ovšem dost krkolomný. Zůstal jen jediný přistávací modul (to je náhoda!) a hrdinům tedy logicky zbývá jen útěk. Důvod je jednoduchý – aby se na planetu mohli symbolicky dostat jen dva, nový Adam a Eva. Vzhledem k odletu s otevřenými průchody až do vnitřní lodi pak patrně začíná první generace nové Země (nazvané Arrarat) s podstatně krvavějším prvotním hříchem něž původně.
Jak lze tedy tento příběh chápat?
Možná jako hard sci-fi o generační lodi. V tom případě nacházím spoustu logických děr a nepravděpodobných zvratů, což je zvláště v hard SF obzvláště na závadu.
Snad jako náboženské podobenství. Vliv náboženství se mi však jeví spíše jako inspirace děje použitá bez hlubšího záměru. Znalec však nejsem a do podobných otázek bych zabředl jen velmi nerad.
Pak zbývá ještě morální poselství. To se v knize skutečně vysledovat dá, ale cesta k němu je trnitá a vede přes mnohé pokroucení děje do příslušných kolejí a nějaké to lámání přes koleno k tomu.
Naštěstí mohu pochválit alespoň pěknou obálku s kosmickou lodí a kvalitní redakční práci.
Pevně doufám, že se Pavel Obluk vrátí k cestě velmi kvalitních prací typu Leviatana, Vln a povídek z CKČ. Doufám také, že se nenechá otrávit jedním rýpavým recenzentem a bude brát s nadhledem, že tuto knihu označím za podprůměrnou a ohodnotím ji čtyřmi body z deseti.
Znamení duhy, Pavel Obluk, sci-fi (Leonardo,obálka René Balický, 160 stran, brož., 110 Kč, ISBN 80–85951–25–8)