Ohnivé pero - jar 2024: Balada o vlkovi

Jdi, vlku, běž, lovci jsou ti v patách,
Jdi, vlku, běž, svobodu si zvol,
Jdi, vlku, běž, už ruku svou natáh,
To mu nedovol.
Vlku, měsíc vyšel,
Měsíc vyšel, to tvůj přítel není.
Skryj se, vlku, skryj.
Sic padneš v zapomnění.
-dětská říkanka

Když byl Rijen ještě malý kluk, mnohokrát tuhle hru hrál s dětmi. Posedali si do kruhu a jeden z nich byl vlk. Vlkem byl ten, kdo si vytáhl z kupky kamenů jediný křemen. Všichni zavřeli oči a čekali. Koho zabije vlk tentokrát? Ještě si vybavoval vzrušení z pocitu neznáma. Tu noc Rijen běžel. Noc byla temná, jako když na pevně zavřete víčka. Koho tentokrát usmrtí vlk? Komu poklepe na rameno? Vzpomněl si, jak se mu vzrušením zpotily dlaně, jak se ztěžka nadechl, když to někdo udělal, dal mu ruce kolem krku. Kroky rytmicky dupaly do země. Jeho nejoblíbenější role v téhle hře byl vždycky vlk. Výkřik oběti. Jakou měl vždy radost, když se plížil kolem kruhu, vybíral si oběť. A tak si jednoho dne vytáhl pomyslný křemen. Jenže tahle nová hra byla podle jeho pravidel. Noc byla temná, jako když zavřete víčka, a v takových nocích přicházel vlk. A vlk zabíjel doopravdy. Ohlédl se za rameno. Ti, kdo byli za ním, se ozývali zleva i zprava, snažili se ho obklíčit. Přidal. Přidal, až mu pot stekl do očí. Jdi vlku, běž, lovci jsou ti v patách. Nadechl se, zhluboka vydechl, vpřed, rychle jak vítr. Ještě kousek, tam, bude mít lepší šance. Neochvějně mířil k útesu. Úzká římsa skály tu vybíhala nad hřmící moře. Vypadala jako dlouhý, tenký jazyk. Na šířku se na ni vešel jen jeden muž. Rijen se spokojeně usmál. Šlo po něm šest mužů. Na římse ale bude moct bojovat nejvýš proti jednomu, což zvýší jeho možnosti. V uších mu dunělo výskání dětí. Svobodu si zvol. Svaly na nohou ho pálily, ale nevšímal si toho, běžel dál. Jdi, vlku, běž. Vlasy za ním vlály. Meč u pasu poskakoval. Teprve na římse se zastavil.

Z lesa vyběhla skupina mužů, v naleštěných brněních, meče připravené k boji. Jejich vůdce si nedůvěřivě prohlížel pronásledovaného muže před sebou. Ten na sobě měl jednoduché jezdecké kalhoty, prostou halenu s vázačkou a koženou vestu. Celý oděv pokrývala zaschlá krev oběti. Jeho oči byly hnědé. Měl světlé vlasy, svázané vzadu na hlavě. Na krku se mu houpal jediný kulatý krystal, který připomínal oko, vrhal zvláštní ohnivé odlesky. Muž byl vysoký, přesto však postrádal hřmotnost některých bojovníků, tělo měl šlachovité. Z jeho pohybu však vycítil predátora. Od pohledu bylo jasné, proč si zvolil úzkou římsu. Mohl tak vyřídit pronásledovatele jednoho po druhém.

Rijen vytáhl meč z pochvy. Ten pocit. Vzrušení z boje, když mu tělem proudil adrenalin, se nedal s ničím srovnat. Moc dobře věděl, v jak ošemetné situaci je. Měli přesilu. Noc byla temná, ale vítr od moře náhle zafoukal a rozehnal mraky. Na chvíli zasvítily hvězdy a čepel se zaleskla. První z pronásledovatelů vyběhl proti němu. Předstíral výpad doleva. Uprchlík prudce sekl doprava a muži jedním rychlým pohybem přeťal tepnu na noze. Vystříkla krev, muž zařval, snažil se ještě bránit, ale jeho rány postupně ochabovaly, až se sesul k zemi. Vybíhali na něj jako protivná havěť, Rijen ale neváhal. Sekal, otáčel se, výpady, krytí, pot z něj řinul, ale pokračoval. Muži, zaskočení jeho dovednostmi, padali postupně k zemi mrtví. Jako poslední zůstal jejich vůdce. Ten celou dobu sledoval jeho techniku a hodnotil.

Vyšel měsíc. Rijen, jemuž v rukách bolestivě škubalo, jen sevřel zuby. Byl zastříkaný krví, některá z toho byla jeho, naštěstí povrchová zranění. Aspoň na toho parchanta teď pořádně uvidí. Jen ať si přijde. Protivník vykročil. Dával si načas, kráčel pomalu a cvičně protáčel meč v rukou. Pak aniž se to dalo předvídat, prudce vyrazil. Meče o sebe zaskřípěly. Muž byl rychlý a na rozdíl od Rijena odpočatý. Dorážel na něj prudkými výpady, které ale vlk neúnavně odrážel.

„Myslíš si, jak nejsi mazaný…“ vrčel vůdce vojáků a odrážel jeho mečem. „Jenže někdo na tebe jednou přijít musel!“ Výpad, protiútok. Měsíc jako by se rozzářil jasněji, vtom někde v dálce zakřupala větvička a zavyl vlk. Rijen, kterému se únavou třáslo celé tělo, se omámeně ohlédl, i když v něm všechno řvalo, ať to nedělá. Vlka nikde neviděl. Ostrou bolest v boku si uvědomil, až když pohlédl zpátky a spatřil, jak se mu meč noří do kůže. Krev mu smáčela nohy. Měsíc vyšel, to tvůj přítel není. V tom okamžiku se v něm vzedmul hněv. Obrovský, nezvladatelný hněv. Kdo si myslí, že je? Jak si může myslet, že o něm něco ví? Pevně si ruku přimáčkl na ránu a jedním prudkým pohybem ploché strany meče podrazil vůdci nohy. Ten hrábl před sebe, ale Rijen uskočil dozadu. Muži sklouzla noha a s překvapeným výkřikem se zřítil dolů do temnoty.

Nohy se mu podlamovaly, svět kolem jakoby se roztočil. Nevěděl, kde je nahoře a kde je dole. Tak tak držel svou ruku na boku, prsty měl celé lepkavé. Sevřel svůj talisman, tygří oko, a ze rtů mu splynula krátká formule. „Služ svému pánovi, pomoc mu přiveď.“ Jestli funguje, netušil. Měl ho už roky. Zatím ho nikdy nepotřeboval. Nohy se mu podlomily, padl tváří do trávy. Vdechl zemitou vůni půdy. Slyšel radostný povyk dětí, když volaly do hry lovce. Měsíc, to tvůj přítel není. Skryj se vlku, skryj. Sic padneš v zapomnění.

Prudce se probral. Talisman mu ještě tepal na hrudi. Žhnul a dychtivě vysílal proužky energie kolem. Rijen napůl seděl na lůžku, hruď měl pevně ovázanou. Promnul kámen v dlani. „Musím říct, že jsi na mě zapůsobil, Vlku.“ Překvapeně sebou trhl. Dívka s měděnými vlasy a velkýma zelenýma očima seděla u jeho lůžka. Na krku se jí houpal talisman stejný jako jeho. „Skolit tolik mužů. Skoro jsem nevěřila, že někdo přežil, dokud jsem tě neuviděla. Talisman mě zavolal. Jsem Lyra. “ Seděla u jeho postele, chirurgické nástroje na stole a nádobu se zkrvavenou vodou na klíně a zkoumavě se na něj zadívala. „Adrijen. Ale říkají mi Rijen.“ Natáhl ruku a bolestivě se zašklebil, jak ho rána v boku zabolela. Ruku váhavě stiskla. „No, Rijene. Moc dobře víme, co jsi udělal.“

Zatrnulo v něm. Instiktivně hrábl po své dýce, kterou nosil na noze. Nebyla tam. Chtěl vyskočit…gestem ruky ho zarazila. „Zabil jsi Murrena.“ Naklonila hlavu na stranu. Sevřela v ruce nůž a hrála si s ním v dlani. „Za což jsme ti vděční. Byl to ten nejhorší hejtman všech dob.“ Blýskla po něm úsměvem. Rijen se uvolnil, zavřel oči. Konečně. Konečně jeho práce, špinavá práce, jeho křemen, který nemohl už nijak zahodit, dosáhla uznání.

Sluneční paprsky ho lechtaly na tvářích, když mu Lyra podala vodu a na tácu chleba a sýr. Možná život nebyl tak špatný… Přátelsky se na něj usmála. „Jo, a chce tě vidět nový hejtman. Měl by pro tebe práci, stálou. Můžeš být vůdcem naší nový gardy. Ten poslední,“ dramaticky zamrkala, “spadl z útesu.“ Eh, k čertu! pomyslel si.