 |
Pohřeb. Kdysi smutná událost, dnes způsob, jak se setkat se známými a užít si naposledy zemřelého, než bude jeho tělo změněno rozkladnými procesy na biomasu a duše očištěna.
Upil jsem ze svého banánového daikiri. Nebylo zlý, ale jedno stačí. Všichni pozůstalí ho pili na přání zemřelého. Těžko říct proč, protože Osvald banánové daikiri nikdy nepil. Jen měl asi pocit, že když zemřel, něco nestihl a chtěl to dohnat aspoň takto.
Taky bych chtěl mít po smrti pocit, že jsem něco nedokončil, který půjde naplnit popíjením sladkých tlamolepů pro baby. Jenže já jsem jinej.
Všichni jsme na sobě měli slamáky a havajské košile, ženy sukně z palmového listí a kokosové podprsenky. Na ty sukně musela padnout nejmíň půlka botanický zahrady. U jedné ženy, jíž jsem nikdy neviděl a netušil, kdo to je, to vypadalo obzvlášť komicky, protože její obrovská hruď přetékala z malých kokosáků jako kaše z Hrnečku vař!
Dopil jsem a přešel za Osvaldem, který právě osaměl na konci holografické haly. Vlahý vítr od moře čechral zelené listí palem všude kolem. Moře šumělo a na pozadí hrála veselá hulamelodie. Ostatní přátelé a blízcí zemřelého posedávali po okolí jak na písčité zemi, tak na speciálních lehátkách s nezbytnou skleničkou v ruce.
„Jak je, Osvalde?“ vyschlo mi v krku, když jsem si uvědomil, jakou hloupost jsem řekl. Jak se asi počítačová simulace zemřelého člověka může mít? Tedy pardon, počítačový záznam mysli zemřelého člověka…
Osvald se pousmál tím svým klasickým zasněným výrazem. „Dobře, kámo. Dobře. Ty?“ a aniž by mi dal čas na odpověď, pokračoval. „Vydařilo se to, co myslíš, Dane? Doufám, že se to všem líbí a budou na mě vzpomínat v dobrém.“ Posmutněl, sklonil hlavu a tak strašně mi připomněl ještě nedávno živého Osvalda, až mě zabolelo v břiše a roztržitě jsem upil z prázdné sklenice. Robobarman mi okamžitě dolil.
Polkl jsem a pokusil se Osvalda utěšit. Utěšit soubor jedniček a nul, jak směšné! „Víš, budeš nám chybět, kámo. Žádná párty už bez tebe nebude dobrá,“ zalhal jsem statečně. I když jsem věděl, že to není můj přítel, neříkalo se mi nepravdy do jeho blankytných očí lehko.
Najednou se mu rozšířily jako malé laserové svítilničky a zašeptal: „Strašně se bojím, Dane! Vůbec netuším, co mě čeká. Je to strašně divný pocit, když jsem jen v Čekárně, protože vím, že to není skutečné, a co bude potom? Co když tam nebude nic? Co když tam bude něco divného? Co když…“
„Osvalde, klid! Myslíš, že se na totéž neptaly ty miliardy lidí, které umřely před tebou? Ale ty máš obrovskou výhodu oproti většině z nich. Tvé já bude zachováno na hodně dlouhou dobu ve virtuálním světě řízeném umělou inteligencí. Dnes už se žádné peklo neřeší. Umělá inteligence pro tebe vytvoří posmrtný život šitý na míru. Svět, kde nepoznáš, že to je jinak. Tak už to funguje skoro třicet let ve většině civilizovaného světa. Dnes už se nepohřbívá jako kdysi!“ Nene, kámo. Dnes tvé tělo nic nespálí na popel a tvá duše neodejde do žádného imaginárního nebe nebo pekla. Dnes se z tvého těla stane úrodná půda, kterou si my tady rozebereme a použijeme ji jako hnojivo ke svým rajčatům, paprikám a liliím, abychom na tebe nezapomněli. A pak budeme ukusovat salátovku a se slzou v oku vzpomínat, jaký ten Osvald je dobrý člověk… Nic z toho jsem mu samozřejmě neřekl, protože by to zhatilo plán.
„Jenže co když? Mám divné sny. Podivné. Nikomu jsem to neřekl, ale ty jsi můj nejlepší kamarád už jak dlouho? Od školky?“
„Jo, přesně pětačtyřicet let, když jsme se poprvé viděli a ještě to odpoledne se vzájemně poprali,“ usmál jsem se na ten tak detailní odlesk Osvaldovy kdysi skvělé osobnosti. Úsměv mi hořkl na rtech.
„Zdají se mi děsivé sny, strašné, když jsem v Čekárně. Nechci se tam vrátit,“ zakňučel skoro jako malé dítě a jeho oči potemněly. Na řasách se mu zaleskly slzy. Polkl.
Nevěděl jsem, co říct. Slova útěchy mi nešla přes jazyk. Objal bych ho, kdybych mohl, ale byl jen hologram. Na pohled dokonalý a uvnitř prázdný.
„Osvalde, tohle zažívají všichni. Je to strach z neznáma, pozůstatek z doby, kdy naši předci žili v jeskyních a báli se blesků a hromů. Z doby, kdy se je všechno pokoušelo zabít a zničit. Kdy nemít strach znamenalo jistou smrt v něčích zubech a spárech…“ Nadechl jsem se.
„Osvalde, jsme tu s tebou. Všichni, kdo tě známe a máme rádi. Tvoje rodina, kolegové i přátelé. Přišli jsme se rozloučit a zažít s tebou tvé poslední chvíle. Vím, že to vypadá definitivně a tajemně, ale není. Čeká tě něco nádherného… A tolik jiných lidí už před tebou zažilo jak Čekárnu, tak Spočinutí… Je to perfektně zabezpečený několikrát bypasovaný systém uložený v Antarktidě hluboko pod ledem. Nemáš se čeho bát. Nic se nemůže stát.“ Zatím.
Zdálo se, že se mi Osvalda podařilo uklidnit, což byla naprostá nutnost, protože jinak by zničil plán. Nemohl by jít do Spočinutí vystrašený k smrti. A tolik práce, příprav a obětí by přišlo vniveč!
V té chvíli mě naštěstí zachránila hřmotná žena s přetékajícím poprsím a zatrylkovala mi do ucha směrem k Osvaldovi. „Mladý chlapče, přenechte mi našeho oslavence také na chvíli. Musím se s ním rozloučit.“ Přihnula si notně daikiri, které dle odlesku v jejích očích rozhodně nebylo první a nejspíš ani poslední. Rozloučil jsem se s Osvaldovým odrazem a vzdálil se. Zbytek obřadu jsem pozoroval všechny ty bezstarostné lidi, jak se radovali z jeho smrti.
Nakonec byl čas, a možná i došlo daikiri, a Osvald se na všechny usmál, zamával a byl pryč. V pozadí se havajská melodie rozezvučela jako hejno podrážděných sršní.
Postavil jsem se do fronty mizející z obřadní holosíně a hodil slamák do kompostéru. Někteří si ho nechali na památku nebo k moři. Já nejsem sentimentální. Hřmotná žena, jak jsem se dozvěděl Osvaldova sestřenice, si utírala slzu z koutku oka. Postupně jsme pokračovali k výdejnímu okénku, písek pod nohami křupal, moře šumělo, palmy se komíhaly. Atmosféra oslavy se pomalu vytrácela a začínal ji nahrazovat pocit ztráty. Každý jsme dostali malou papírovou krabičku, v níž bylo asi půl kilogramu Osvaldových ostatků zpracovaných mikroorganismy do podoby kompostu. Na každé krabičce byl unikátní kód, který mohl kdokoliv z nás jednou použít a vidět, co se s Osvaldem ve Spočinutí děje.
Ať je to jak chce, Osvald už tu nikdy nebude, přestože smrt dávno není to, co bývala.
Byl to skvělý přítel. Vždy mi pomohl a podržel mě. Spočinutí se bál skoro od chvíle, kdy to před třiceti lety s velkou pompou a reklamami na “Život věčný“ spustili. Nevěřil tomu a vždycky říkal, že za to budeme potrestáni. Že nás to dožene. A měl pravdu. Poslední roky jsem měl pocit, že se společnost úplně rozpadá. Morálka se dávno ztratila, dobrý vkus také. Soudnost… Tu lidé upálili na hranici už dávno.
Jakoby, když se ničeho nebáli, se ztratil veškerý smysl života. Jako by lidstvo ztratilo šťávu a jen se plazilo a babralo každodenní nudnou existencí, které říkalo život, dokud se nedočkalo smrti, z níž se stal jen jiný druh nedokonalého nudného života…
To všechno se teď změní. A ty Osvalde, budeš prorokem!
Byl to velmi náročný proces, vytvořit biblické nebe, peklo a očistec. Trochu jsem to samozřejmě upravil, protože některé hříchy jsou dnes zastaralé, a naopak vznikly úplně nové. Nedělal jsem na tom ale sám, jsme velká organizovaná skupina Probuzených, jak si říkáme. Každý den se k nám přidávají další a další lidé napříč spektrem, kteří se s naší skomírající dekadentní společností nehodlají smířit.
Osvald bude prorokem, protože v jeho duševním kódu je ukrytý kód náš, který spustí přeprogramování celého systému a smaže veškeré zálohy.
Díky Osvalde, jsi kamarád.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.