 |
Vstávám ve dvě odpoledne a hlava mě bolí jak sto čertů. Zpoza záclon do pokoje prosvítá sluneční světlo a mně se z něj dělá špatně. Včerejší noc, stejně jako každou noc, jsem toho moc vypil. Žízeň byla veliká a každý lok tak lahodný. Nakonec to ale přece jenom stálo za to.
Hned po probuzení popadnu mobil a otvírám seznamku. Z řady profilovek tam na mě hledí šťavnaté tvářičky, barevné i černobílé, před zrcadlem i na ulici, a při tom pohledu se ve mně znovu probouzí žízeň. Vyberu si blondýnku a už ji do zpráv píšu: „Jsi k nakousnutí, víš to?“
Někdy to ignorují úplně. Jindy si zanadávají, jak stupidní balící hláška to je, ale nakonec se stejně chytnou. Tahle se chytla okamžitě. Píšu si s ní do čtyř a už ji skoro mám, ale když se jí zeptám, jestli se mnou dneska v noci nechce skočit do klubu, najednou má prý moc práce.
Mám chuť rozdrtit mobil napadrť, pak si uvědomím, že je pravděpodobně jen nesmělá. Jsem pro ni moc sexy. Ano, tím to je, jsem moc sexy a ona se podvědomě cítí, že na mě nemá. Ale co už, v moři je spousta ryb a nemá smysl se rozčilovat, že jedna uplavala. A tak začnu znovu swajpovat, jedna fotka za druhou, a hledám mezi těmi tisíci mladých štik ty nejchutnější.
Mezitím si udělám salát – rajčata, lístky špenátu, kukuřice a dresink, společně v jedné vegetariánské a zatraceně fotogenické ohavnosti. Poté, co si misku nafotím ze všech úhlů, a tu nejlepší fotku hodím na socky, salát vysypu do koše, a snažím se z toho smradu nepoblít.
Kolem deváté konečně zapadá slunce a otvíračka klubu se rychle blíží. Ve slunečních brýlích a v košile, rozepnuté co možná nejníž, vyrážím do ulic. Cestou zahlídnu zbrusu nový, drahý auto a majitel nikde. Tak dám pár fotek, které následně hodím na internet hned vedle salátu. Lajky mi zaplaví notifikace jak vodopád. Ta slast! Ta energie! Už teď cítím, že dneska bude dobrá noc.
Když vstoupím do klubu, do nosu mě udeří ty sladké vůně lidského pout, voňavek a chlastu. Těla se o sebe otírají na parketu v rytmu pandemonia hip-hop beatů, vzduch hustý dechem stovky nevinných dortíků s hlubokými výstřihy a obličeji v make-upu. Jak scházím po schodech do tepla té zpocené vřavy, ze stropu mě omývají barvy neonových světel a ostré záblesky stroboskopu. Do nebe by už mě nikdo nepustil, ale jestli takhle vypadá moje peklo, nechám si ho líbit. Neboť já jsem jeho pánem.
Rozhlížím se, hledám ty nejlepší v okolí. Á, u baru spatřím osamělou krásku. Popíjí svou vodku s džusem, asi na někoho čeká. Nejdřív se přiblížím, tak, aby si mě všimla, ale ne moc blízko. Podívám se jí do tváře a čekám, až ona zavadí pohledem o mě. Pak se usměju a přistoupím ještě blíž. „Jsi k nakousnutí, víš to?“
Ona jen odsekne, že má přítele, a odejde pryč. Zůstanu sám, namočený v neonových světlech a vlastním selhání. Mám chuť někoho roztrhat na kusy, drtit mezi prsty jejich maso a lámat kosti holýma rukama. Pak se uklidním, protože v moři je spousta ryb. A já vidím hejno přímo před sebou.
Klíč k lovení kořisti ve stádech je oddělit jedince od zbytku, jako když lvice loví stádo gazel. Ta nejslabší nestíhá ostatním, a tak ji stádo nechá za sebou. Tehdy lovec zaútočí.
„Jste k nakousnutí, víte to?“
Některé obrátí oči v sloup. Jiné se zahihňají, jako by se mi smáli, ale já moc dobře vím, že někde pod tou fasádou hrdosti se smějí se mnou a ne mně, že každý pohled na můj dokonalý obličej v nich vzbuzuje zájem. Jednu z nich si vyberu – krásnou brunetku s brýlemi a roztomilým nosem. Zeptám se ji na jméno, ale nesnažím se zapamatovat si odpověď ani na sekundu. Její kamarádky později odchází na parket, ona však zůstává se mnou. Nejslabší gazela ve stádu, oddělená od zbytku. Už mám skoro vyhráno.
Ptá se mě, co dělám v životě. Někdy jsem influencer, jindy podnikatel, nebo student. Dneska jsem hudebník, a přesně, jak jsem čekal, jí se to líbí. Když povídá ona, já sotva poslouchám. Pořád ta stejná pohádka o škole a otravných zkouškách, o jejím debilním expříteli, co se vyspal s jinou, a o tom, jak ji kamarádky vytáhli sem, i když se jí vůbec nechtělo. Směju se, když se to hodí, přikyvuju, když musím, a chlácholím ji, kdykoliv to potřebuje. Je stále víc pod mou mocí a moje žízeň roste.
Už je pozdě a ona chce jít domů. Klub se pomalu vyprazdňuje, už tu zůstávají jen ti nejopilejší. Nabídnu se, že ji domů doprovodím (mladá žena přece nemůže jít sama městem uprostřed noci), a vzápětí už se procházíme pomalým krokem pod pokrývkou světelného smogu města. Říká mi, že dlouho nepotkala někoho, s kým se cítí tak pochopená jako se mnou. Drží mě za ruku. Vzrušuje mě, jak snadno ji ovládám.
Před dveřmi jejího bytu zůstanu stát, dokud mě nepozve dovnitř, teprve pak vejdu. Začnu ji líbat, ona mě objímá za krkem a vráží mi svůj jazyk do úst. Táhne mě do ložnice a já z ní postupně svlékám tričko. Poslouchám její vzdechy a nasávám tu sladkou vůni potu, co ji ztéká po čele. Oba padneme do postele, kůže na kůži, rty na rtech. Ona se usmívá, tak nevědomá, a já se nad ní skláním jako lovec nad kořistí.
Už dlouho nepotkala někoho jako jsem já. Ona se zlomeným srdíčkem, která vlastně dnes v noci nechtěla vůbec do klubu jít. Její studium, její humor a láska, všechno se mi vybaví, všechno, čím je, a čím by mohla být, kdyby tu dnes v noci nebyla se mnou. Ale ne… Ona je jen kořist. Jen zvíře na porážku.
Unášený instinkty ji líbám na krku, mé rty zanechávají stopu slin. Jemně svírám její kůži mezi zuby a ona vzdychá. Pak do ní zaryju své ostré tesáky, na jazyku pocítím tu sladkou, tak sladkou chuť její husté krve. Vzdechy se promění v jekot, ale to už moje dlaň překrývá její ústa a dusí každý výkřik. Vzpouzí se, mrská sebou jako štika na souši a já hltám. Po bradě mi ztéká pramínek krve. Hltám, dokud její pohyby neochabnou, a její kůže nezbledne. Pak se odtáhnu a podívám se na to bezvládné, polonahé tělo. V žaludku se mi rozpouští teplý pocit.
Podívám se na mobil a zjistím, že už jsou čtyři. Nechal jsem se unést! Vyběhnu ven a se zkrvavenýma rukama schovanýma v kapsách se rozběhnu ulicí. Obloha nad obzorem se začne vybarvovat a jak sluneční paprsky pomalu osvětlují ulice, čím dál tím víc mě spalují. Cítím štípání na kůži a vidím, jak moje paže rudnou. Každý můj krok je pomalejší. Támhle už je můj byt! Už jenom kousek. Jeden krok za druhým. Z vycházejícího slunce mi třeští hlava, sotva vidím před sebe. Už jen…
A vklouznu do dveří. Na spálené kůži se mi objevují puchýře, to je ale jen chvilková jizva na mé kráse.
Vzpomenu si na její bezvládné tělo s dvěma krvavými dírkami na krku. Já se ráno zase probudím krásný, zatímco ona už bude spát navždy. Pořád se sám sebe ptám, jestli to tak opravdu musí být.
Pak se ale jen usměju, otevřu na mobilu seznamku a do zpráv jedné zrzce napíšu: „Jsi k nakousnutí, víš to?“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.