 |
Drahý příteli. Prošel jsem si výsledky vašeho výzkumu vskutku pečlivě. Bez přehánění jsou doslova fascinující. Nevím, jestli si plně uvědomujete dosah tohoto objevu, ale rakovina či AIDS – to vše se již brzy stane minulostí. Pevně věřím, že do konce století lidstvo pokoří dvousetletou věkovou hranici. Navíc, což beru na větší váhu než objev samotný, bude lék natolik dostupný, že se tomu až nechce věřit. Kontroloval jsem ty výpočty snad desetkrát – nenašel jsem ani jednu jedinou nesrovnalost. Je až k neuvěření, s jakou precizností jste provedl vstupní propočty. Davide, svět nám již brzy bude ležet u nohou.
Zítra ráno se sejdeme v laboratoři a promluvíme si o jistých nezbytných krocích. Zapřísahám vás, abyste o tomhle s nikým nehovořil, dokonce ani se ženou ne. Musíme učinit příslušné bezpečnostní a právní opatření, jinak naše snaha přijde vniveč. Kdyby se objev dostal do nepovolaných rukou, sláva a bohatství by připadla jiným. Jak moc dobře víte, s trochou nadsázky, je formuli schopen připravit každý. I proto je má zpráva kryptována.
Nyní si jděte odpočinout, čeká nás perný týden. S úctou, váš M. Cornell
„Co tady děláš, miláčku?“ ozvalo se slabě ode dveří.
„Nic,“ vyhnul se David odpovědi a urychleně zavřel laptop. Modře svítící škvíra v jinak tmavé místnosti jej usvědčovala ze lži.
„Proč neležíš, Jess? Neříkal snad doktor, že se máš šetřit.“
„Jo. Jenže taky říkal, že mám dbát na stravu. Měla jsem děsný hlad a ty teď pořád pracuješ.“
„Promiň, lásko. Jsem krůček od něčeho velkého, co nám navždy změní život.“
„Mě už asi těžko…“ utrousila Jess a rozkašlala se. Zapotácela se a málem až upadla.
David vyletěl ze židle jako střela. Jen tak tak svou těžce nemocnou ženu zachytil. Když ji v náruči odnesl zpět do postele, vrátil se, aby připravil večeři. K tomu si pustil menší přenosnou televizi.
…dnešní téma je více než aktuální. Lidstvo samotné se nachází doslova nad propastí…
„Už se nese večeře… Zlato? Ty spíš?“
Mark vystoupil ze svého stříbrného hatchbacku na zablácený dvorek, když se konečně probojoval ranní městskou špičkou. Pršet by podle předpovědi dnes nemělo, což černé mraky na horizontu zpochybňovaly. I tak měl více než dobrou náladu. Čtvrtinu života čekal na tenhle okamžik. Dvacet let investic a výzkumu, ale i nedůvěry a odříkání a… výsměchu ze stran kolegů. Dnes je všemu tomu konec. Tahle nenápadná laboratoř na okraji Londýna bude již brzy centrem pozorností všech mocností světa. Vlády se budou předhánět v nabídkách a slibovat jim hory doly, jen aby získali ILH-234-K2. Standartní vývojové označení léku.
Mark vyšel po kovových schůdkách a ponořil se do posprejované cihlové budovy.
Dveře laboratoře byly vypáčené! Mark se roztřásl po těle. Vandalové či snad feťáci? Tolik let jsou zde v provozu a v tu nejméně vhodnou dobu je vykradou? Jestli šli po amfetaminu, budiž, jestli ale ukradli data nebo části výzkumu, byla by to katastrofa. Zlý sen.
„Davide?! Jsi tady?“ zakřičel Mark, když opatrně vstupoval do laboratoře. Žádný zlý sen, ale hotová noční můra. Veškeré vybavení bylo rozmlácené, ohořelé, polité kyselinou nebo jinak znehodnocené. Dokumentace se nacházela naházená na podlaze uprostřed místnosti – stále ještě doutnala. S trochou štěstí něco zůstalo na datových serverech. David si nepochybně dělal zálohy. Musí si ten zkurvený výrobní postup alespoň pamatovat!
Z vedlejší místnosti se ozval zvuk drcených střepů.
„Davide?“
Mark nemohl uvěřit svým očím.
„Cos to provedl?! Ty… Ty ŠÍLENČE!!!“
Šálí ho zrak? Žádné smažky ani výrostci z ulice, ale tvůrce léku sám způsobil tuhle zkázu?!
„Proč?“ vypadlo z naprosto šokovaného Marka. Svého třasu se nezbavil, ba právě naopak. Před ním stál špinavý, zpocený David. V jedné ruce měl rozpitou láhev piva (bůh ví, kolik již už vypil), v té druhé nalomenou basebalovou pálku. Těžko odhadoval, kolik hodin mu zabralo, než laboratoř takhle zmasakroval. Nepochybně celou noc.
„Já musel,“ obhajoval David svůj bídný čin.
Markovi vypadla z ruky jeho černá aktovka.
„Celý život čekáme na tenhle moment a ty to všechno jen tak hodíš za hlavu?! Pomátl ses na rozumu? Jak jsi mi to mohl udělat!? Jak jsi to mohl udělat nám. Jak jsi to mohl udělat… JESS???!!!“ ječel jako bez rozumu.
„Jess je mrtvá.“
Z těch slov oba zamrazilo. Mark pochopil, že troska před ním není jindy racionálně uvažující David Kozinski, kterého znal ze studií, ale vyšinutá bestie.
„Co to vykládáš? Vždyť ještě včera byla v pořádku.“
„Cožpak si nevidíš ani na špičku nosu? Marku, my tenhle svět nezachraňujeme, my ho ničíme! Vždyť kdo je větší šílenec? Ten, kdo na planetě vyvraždí sto miliónů lidí nebo ten, kdo mu k tomu hodlá poskytnout dvojnásobný čas? Já musel! Je tak těžké to pochopit? Jsi natolik zaslepený touhou po bohatství, že jsi ochoten ignorovat realitu?! Víš, poslouchal jsem včera zprávy. Zázračný lék nám sice pomůže, ale nepřímo ještě více zdevastuje svět. Nastane větší nedostatek přírodních zdrojů, prohloubí se krize a lidí bude šestkrát tolik. Ale to ty víš, že jo. Ty hnusný parchante.“
James se pohnul.
„Ještě krok a budu řvát!“ varoval ho Mark se zdviženým prstem.
„Klidně si řvi. Nás dva již nikdo nezachrání.“
Vážně řekl nás dva? Mark pochopil, že mu jde o krk. Otočil se. Než se však stihl dát na úprk, do dveří před ním cosi narazilo. Láhev. Rozbila se. Její obsah pokryl stěnu i Marka štiplavě páchnoucím kerosinem. Několik odražených střepů jej zranilo ve tváři, takže začal krvácet.
„Tak rychlý zase nejsi,“ usmál se David a vytáhl z kapsy malý zapalovač.
„Neděje to,“ rozplakal se Mark.
„Nedělej co?“
„Smrt Jess mě moc mrzí. Vím, že jsi ji nadevše miloval. Když nechceš, nebudeme nic publikovat. Všechna data vymažeme a půjdeme si každý po svém.“
„To mi nestačí.“
„Co tedy chceš?“
„Sbohem, Marku.“
„Ty jeden vyšinutý zkurvysynu!“ stihl vykřiknout, než se v laboratoři rozpoutalo ohnivé peklo.
… dnes v dopoledních hodinách došlo ve skladišti na Hope Street k požáru. Policisté našli v útrobách domu mrtvoly dvou mužů. Případ se prošetřuje. A nyní ze zahraničí. Organizace WHO vydala varování, že epidemie vysoce nakažlivé krvácivé horečky, známé též jako psí horečka, již brzy překročí hranice státu. Smrtnost přesahuje devadesát…
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.