 |
Původně byl vesmír tvořen jen fotony, kvarky a jinými základními částicemi, ale rychle se rozpínal. Zůstával však do sebe uzavřený, zcela izolovaný. Kladl si otázku po smyslu své existence a zatoužil po nějaké bytosti, kterou by v sobě hostil a která by jej mohla vnímat a dala tak jeho existenci smysl.
Aby mohla taková bytost vzniknout, vydal se vesmír na cestu vlastní složité proměny. Věděl, že z volných kvarků a světla nic dalšího vzniknout nemůže, a proto se v průběhu jedné mikrosekundy ochladil na takovou teplotu, kdy z kvarků začaly vznikat první nukleony: protony a neutrony. To měl být základ pozdějších složitých materiálních struktur.
Vesmír uznal, že je to dobré. Jenomže samotné neutrony se začaly v době jedné sekundy rozpadat a hrozilo, že by nově vznikající hmota uvnitř vesmíru byla tvořena pouze jedním základním typem částice hmoty, tedy protonem.
Proto vesmír dovolil protonům, aby si chytily neutron a tím zabránily jejich dalšímu rozpadu. Dařilo se mu to až po několika minutách, takže mnoho neutronů se mezi tím stejně na proton proměnilo. Nyní byly ve vesmíru z nukleonů většinou samotné protony a protony s jedním neutronem. Jen malé množství nukleonů se sloučilo do dalších kombinací atomových jader.
Vesmír uznal, že je to dobré, ale ještě ne dost dobré. Kdyby zde vznikla bytost schopná vesmír vnímat, nic by neviděla. Vesmír byl totiž neprůhledný. Na elektricky nabitých částicích hmoty se světlo rozptylovalo do všech stran jako se rozptyluje v mléce.
Proto vesmír v období 400 000 let po svém vzniku dovolil atomovým jádrům, aby si chytily svoje elektrony. Ty si jich pochytaly tolik, že společně vytvořily neutrální atomy. Na neutrálních atomech se již světlo nerozptylovalo a vesmír se stal průhledným. Vesmír tím oddělil světlo od látky.
Vesmír uznal, že je to dobré, ale ne dost dobré. Většina atomů byly atomy vodíku a hélia. Z toho nebylo možné zkombinovat nic tak složitého, jak vesmír zamýšlel.
Proto vesmír dovolil atomům ve shlucích, aby se dále koncentrovaly, až nakonec vytvořily velmi velké plynné objekty. Tyto objekty se gravitací dále stlačovaly, až utvořily obrovské plynné koule, v jejichž středu se zapálila termonukleární reakce. Tak vznikly první hvězdy, které přeměňovaly vodík na hélium a na další chemické prvky až po železo.
Vesmír uznal, že je to dobré ale ne dost dobré. Ačkoli přibylo více druhů atomů, stále chyběly některé další, které potřeboval k tvorbě vysněné bytosti.
Proto vesmír nechal hvězdy na konci jejich života vybuchovat v gigantických ohňostrojích a v rázových vlnách těchto výbuchů vznikaly těžké prvky včetně těch radioaktivních. Z oblaků hmoty explodovaných hvězd vznikaly další a další generace sluncí a kolem nich vznikaly planety. Nejprve byla většina planet plynná, ale jak se objevovaly těžké prvky, začaly kolem hvězd vznikat také menší kamenné planety. Tyto kamenné planety byly bombardovány planetkami a kometami z vodního ledu a zmrzlého kysličníku uhličitého. Na povrchu některých z planet tak mohly vzniknout vodní oceány, a hustá atmosféra, která akumulovala vnitřní teplo planet a teplo místních sluncí. Radioaktivní prvky zahřívaly jádra některých planet a pohyby v těchto roztavených kovových jádrech planet indukovala magnetická pole. Magnetická pole chránila povrch planet před zničujícím kosmickým zářením a slunečním větrem. Vznikla tak dobrá místa pro další tvoření.
Vesmír uznal, že je to dobré a pokračoval ve svém díle.
Na jedné zcela obyčejné planetě slunce běžné velikosti vznikly v mělkých mořích za katalytického přispění jílů první jednobuněčné organismy, ale srážky s tělesy mladé sluneční soustavy je několikrát zcela vyhubily a muselo se začít od znova. Nakonec po 14 miliardách let všechno dobře dopadlo a na té planetě se zrodily mnohobuněčné životní formy, zvířata a konečně bytost, kterou vesmír toužebně očekával. Totiž bytost, ve které se bude moci zrcadlit a prolomí tak svoji absolutní do sebe zakřivenou samotu. Vybral si jednu bytost z mnoha, docela konkrétní. Tu bytost, kterou si vysnil nedlouho po velkém třesku.
Vesmír uznal, že je ta bytost dobrá, obdařená smysly i rozumem, ale o svět kolem sebe se zajímala jen docela málo. Z hlediska vztahu k vesmíru se nijak nelišila od zvířete, atomu nebo elektronu. Vesmír byl ze své bytosti velice nešťastný. Přece v ni tolik věřil.
Proto se vesmír rozhodl k poslednímu možnému kroku. Byl to krok v pravdě zoufalý. Porušil přitom jedno ze svých základních pravidel a provedl zázrak, aby konečně upoutal pozornost té bytosti, na které mu tolik záleželo.
Blumfeld, starší mládenec, stoupal jednoho večera nahoru do svého bytu, což byla namáhavá práce, neboť bydlel v šestém poschodí.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.