 |
Bylo mi špatně. Uvědomil jsem si, že mi není dobře vlastně už několik dní, ale dřív jsem si toho nevšímal. Škola a spolužáci představovali vítané rozptýlení od nevolnosti. Přišel jsem na to, až když mi sestra ukázala vyrážku, která jí naskákala na hřbetech rukou.
Jdeme oba za mámou do kuchyně: „My nemůžeme jít do školy, mami. Není nám dobře.“
„Co se děje?“ máma se k nám obrací od přípravy snídaně.
„Mě je špatně od žaludku a sestra má vyrážku.“
„Něco jste snědli?“ pátrá ustaraně.
„Nevím,“ říkám, „nemůže to být z vody?“
„S vodou nic není. Je pitná,“ odbude mě máma.
„Ale něco v ní může být, něco, co nevidíme,“ nedám se.
„Proč ve vodě?“ ptá se sestra.
„Nevím. Kde jinde?“ jsem si jistý, „vždycky je to ve vodě.“
Sestra uchopí sklenici a prohlíží si její obsah v paprscích slunečního světla, „nic v ní není, jenom je dnes víc těžká.“
„Je to těžká voda,“ prohlásím a jako starší bratr pokračuji radou, „neměla bys jí vypít moc, není to zdravé.“
„To je pitomost,“ nesouhlasí sestra.
„Jen ti to říkám,“ trvám si na svém.
„Jenomže já jí už vypila tolik,“ rozhodí ruce a vyznačený objem zůstane viset ve vzduchu déle než obvykle, „už několik dní mám takovou žízeň.“ Jsem na tom úplně stejně jako ona. Mám žízeň, ale té vody, kterou nemohu přestat pít, se bojím.
„Dost s těmi hloupostmi,“ zarazí nás máma, „jestli vám není dobře, tak dnes zůstanete doma, ale ty přestaň strašit sestru. Do zítřka vám určitě bude líp.“
Mám žízeň, nebo mě to jenom láká? Natočím si sklenici vody jako sestra a pohlédnu skrz ni. Voda ve sklenici je rudá. „Mami, ta voda je krvavá.“
„Nesmysl. Nemůže být krvavá, je pitná.“
„Tak proč to vidím, mami?“
„To je jen krvavá podstata naší země.“
„Jak to myslíš?“
„Tvůj dědeček i tatínek bojovali ve válkách.“
„Ve kterých?“
„Nevím, asi ve všech. Jedna taková právě probíhá.“
„Ty války byly krvavé?“
„Byly a jsou plné krve, strachu a nenávisti, ponížení, viny a šílenství.“
„Nerozumím ti, mami.“
„Když se dědeček vrátil ze zajetí, babičku už nikdy nepoznával.“ Máma oplachuje nádobí, pak se ale zamyslí a řekne: „Jestli je to krev, co vidíš, potom je to krev nás a našich nepřátel.“
Nezdá se mi to: „Myslíš, že by to mohla být skutečná krev?“
„Když jsou lidé roztrháni bombou, někdy krvácí opravdu hodně. Viděla jsem to.“
Sestra si vyhrne rukávy. Její vyrážka se slila do velkých pupenů, které jsou teď červené a mají bělavou špičku: „Svědí to mami. Může to být z té vody?“
„Nemůže. Voda je pitná, nic jí není.“
„Ale před chvílí jsi říkala něco jiného,“ nedám se.
„Jenom prošla mnoha žaludky.“
„Jakými žaludky?“ zeptá se sestra.
„Našimi žaludky a žaludky našich nepřátel.“
Udělá se mi z té představy špatně a potřebuji se napít. Voda ze sklenice je teplá a sladká. Někde jsem slyšel, že těžká voda je víc sladká než voda obyčejná. V krku se do mě zatne tisícem tesáků tak, že málem omdlím bolestí. V panice utíkám na záchod a zkouším tu vodu vydávit. Nejde mi to. Místo kapaliny si z krku vytahuji chomáč chlupů. Nejsou to chlupy, ale změť měděných drátů tenkých jako vlas. Vytahuji si z krku další a další chuchvalce a když už chci být hotov, vím, že bych mohl pokračovat do nekonečna. Vzdám to a vracím se do kuchyně.
„Proč mám v krku měděné dráty, mami?“ ptám se.
Máma odpovídá: „Nech je být. Je to ochrana proti plísním.“
Ptám se: „Jsou ty dráty v té vodě?“
„Stejně jako plíseň,“ odpovídá máma.
„Ta voda mě zabíjí,“ konstatuji.
„S tím se nedá nic dělat, chlapče,“ řekne máma a začne sklízet ze stolu, „dnes ven raději nechoďte.“
Něco pochopím: „Dnes?“
„Prostě nechoďte ven.“
Sestra si jde hrát do kouta v kuchyni a já odcházím do dětského pokoje. Lehnu si na postel a kopací míč vyhazuji ke stropu. Po několika pokusech se míč stropu konečně dotkne a v tu chvíli mi na několik vteřin upadne levá ruka. Podaří se mi ruku zachytit a rychle přitisknout zpátky k rameni. Doufám, že si toho nevšimla a nezačne krvácet, hnít, nebo tak něco. Nejspíš mi to vyšlo, protože ruka drží na místě a mohu stále hýbat prsty.
Nemůže mi být dobře, když se mi dějí takové věci.
Máma mě volá k obědu.
V kuchyni si chci sednout ke stolu, ale sestra začne plakat. Já s mámou se k ní vyděšeně otočíme. Sedí na zemi mezi panáčky a jejich malým nábytkem, rukávy má vyhrnuté. Puchýře na hřbetech rukou jí praskly a vybíhají z nich drobounká zvířata a vyletují miniaturní ptáčci.
„Je to v té krvavé vodě, mami, oba nás zabíjí,“ říkám.
„S tím se už nedá nic dělat, chlapče,“ prohlásí máma a na důkaz toho, si odloupne přední část břicha. Jde to snadno a pod kůží mámy spatřím místo vnitřních orgánů propastný vír. Ten vír mi připomíná spirální galaxii M31 v Andromedě, jak jsem ji viděl při školní návštěvě planetária, ale na rozdíl od galaxie je tohle spíše otvor, který se pomalu otáčí.
„Kam to vede?“ ptám se mámy.
„Hluboko, velmi hluboko,“ pronese smutně.
Sestru výron zvířátek patrně nebolí, protože si jej přestala všímat a dál si hraje s panáčky. Umisťuje je do vzduchu a oni v něm zůstávají viset. Panáčci se vznáší v prostoru. Pozoruji panáčky, sestru, i to, jak si pročísne rukou vlasy. Ty vlasy zůstanou v její hrsti a obnaží jí bílou kůži na lebce. To musí být z té těžké vody, pomyslím si.
„Už ale pojďte ke stolu, ano?“ zavelí máma.
„Já nemám hlad,“ namítám.
„Já taky ne,“ připojí se sestra.
„Jsme nemocní,“ shrnu to za nás oba, ale poslušně se ke stolu posadím. Kolem proběhne stádo srnek ze sestřiných puchýřů.
Sestra se taky posadí a zeptá se: „Kde je vlastně tatínek?“
„Ten přece od nás dávno odešel, holčičko,“ odpoví máma. Když nám poprvé řekl, že nás miluje, tak tehdy jsme ho viděli naposledy.
„Proč odešel, mami?“ ptá se dál sestra.
Máma krčí rameny, „nemohl vydržet se na vás dívat.“
„Proč?“
„Nesnesl tu vinu, že jme vás přivedli na svět.“
Sestra na mě pohlédne a oslní mě červenou tečkou v koutku levého oka. „Něco není dobře, sestro,“ říkám jí.
„Já vím,“ odpoví.
„Jak to víš?“ zkouším ji.
„V mozku ti vyklíčila borovice. Zatím ji máš uvnitř hlavy, ale to se změní, až si prorazí cestu ven.“
„Co to plácáš, nemůžeš mi vidět do hlavy.“
„Můžu, mám teď laserové oko.“
„Laserem nemůžeš vidět do neprůhledných předmětů,“ namítám, „to je možné jenom ve filmech.“
„Ale můžu.“
„Kdes ho vzala?“
„Nevím, objevila jsem ho, když mi z ruky vyběhli králíci,“ promne si levé oko, „je to legrační.“
„Něco musí být ve vodě,“ shrnu průběh našeho rozhovoru, „něco, co nevidíme.“
Sedím na židli a mám nohy jako ze zahřátého vosku. Roztékají se mi do dvou velkých kaluží pode mnou. Jenom tak se na ně dívám, jak mi tkáň odkapává z pahýlů na zem. Když něčemu nemůžete zabránit, nemá smysl cokoli dělat.
„Jakou máme budoucnost, mami?“ zeptám se.
Máma se podívá z okna našeho bytu na ulici, kde tak dlouho nepršelo, a cosi temného jí vyklouzne z očí. Stín jí spolkne hlavu a začne třepotavě poletovat po kuchyni jako netopýrek. Pak se stín vrátí nazpět a schová se jí za hnědými duhovkami. Máma se usměje a řekne: „vás čeká překrásná budoucnost, děti.“
V té vodě musí být něco, co nevidíme.
Povídka je inspirována skladbou: LFNT – Something in the Water
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.