 |
Pravítko a Kružítko stáli před vchodem do trůnního sálu čaroděje Kruhoděje. Tento černokněžník si za pomoci svého grimoáru Nekromatikonu podmanil celé východní pobřeží kontinentu Kamerie a hrozilo, že se mu pod jeho krutý palec dostane i pobřeží západní, což by už byla katastrofa. Proto se z těchto dalekých zemí vydala dvojice špičkových učňů velkého čaroděje Trojúhelníra, aby Kruhoděje porazili v jeho sídle, Kochengradu, paláci, jehož zdi ohraničovaly konečný půdorys nekonečnou plochou (jedno z kouzel Nekromatikonu). V něm museli Pravítko i Kružítko zdolat začarované místnosti, navržené černokněžníkem, tak, aby jimi dokázal projít jen génius, jakým on sám byl.
„Je to, Kružítko. Až na tento papírek krví napíšu derivaci funkce x na x-tou, dveře se otevřou,“ varoval svého přítele Pravítko, zatímco z hlavy derivoval. Byla to prakticky už jen formalita, poté co stejnou funkci musel integrovat. Poté, co dočmáral na papír poslední závorku, zavrzaly kruhové dveře, a s velkou námahou se samy otevřely.
Před nimi stála síň jako z pohádky, pro matematiky. Všechny zdi byly obsypány runami značícími jednotlivé matematická kouzla, v rozsazích mnoha knih. Na konci místnosti, za sloupy ve tvaru šroubovic seděl na trůnu vousatý stařeček, v rukách třímající děsivě vypadající knihu s nápisem Nekromatikon vyskládaným do ní krvavě rudými rubíny.
„Té se rovná minus x vteřin,“ zašeptal stařeček, jenž musel být bezesporu oním Kruhodějem.
Pravítko se tázavě podíval na Kružítka, který nevypadal až natolik překvapeně a záhy vysvětloval: „Kvůli té prokleté knize zešílel a dokáže mluvit jen takto. Myslím si, že se podivil nad tím, že už jsme tady.“
„Ká o poloměru pět je větší než nula,“ zaradoval se stařík nad tím, že mu konečně někdo porozuměl.
„Jak víš, jak se jmenuju?“ zeptal se zaraženě Kružítko čaroděje, který sestupoval ze schodů, pevně svíraje svůj grimoár.
„Množina malé ká je podmnožinou množiny velké ká,“ odpověděl šklebící se Kruhoděj.
„Co řekl?“ houknul zmatený Pravítko, kterému stále nedocházelo, co se snaží jejich protivník sdělit.
„Že toho ví mnohem více než my. To se ovšem ukáže!“ zakřičel Kružítko a rozběhl se k černokněžníkovi, jak nejrychleji uměl. Doufal, že s dostatečnou rychlostí se mu podaří sebrat knihu bez toho, aniž by Kruhoděj vyřkl jakoukoliv kletbu.
„Derivace es podle té!“ zakřičel Kruhoděj a Kružítko zamrzl na místě. Ať se snažil sebevíc a hýbal nohama jak chtěl, zůstával na místě, jako by běžel na kluzkém ledě. Tak tohle byla zaklínadla Nekromatikonu. Pár slovy mu zderivoval rychlost na nulu.
„Co se děje? Neříkej, že tohle jsou ta jeho kouzla?“ volal na svého společníka Pravítko, který zůstal stát na místě, čekaje na vhodnou situaci. Podle zaklínadla poznal, že Kružítkovi Kruhoděj zderivoval rychlost. Derivace byla vlastně míra změny, takže když se snažil jeho druh běžet konstantní rychlostí, míra změny rychlosti byla nulová. To ovšem znamenalo, že kdyby se on sám rozběhl a přitom konstantně zrychloval, tak by ho čarodějova kletba pouze zpomalila, ne zastavila.
Pravítko se zhluboka nadechl a co nejpřesněji si odměřoval kroky tak, aby se jeho rychlost zvyšovala.
„Derivace es podle té!“ zařval Kruhoděj, ukazuje na Pravítka. Ovšem, k černokněžníkovu zděšení, se matematik místo úplného zastavení pouze zpomalil. „Druhá derivace!“ zkusil čaroděj kouzlo znova a tentokráte se i Pravítko začal plácat na místě jako ryba na ledě.
„Ká o poloměru pět plus úsečka á bé o délce třicet se rovná í na druhou plus jedna,“ chechtal se čaroděj, zatímco procházel kolem dvou kamarádů, kteří se na něj marně snažili dosáhnout.
„Ještě uvidíme, kdo se bude smát naposled. Jestli si myslíš, že tohle jsou všechny naše nápady, tak se šeredně mýlíš!“ volal Kružítko na odcházejícího mága.
„Prázdná množina, prázdná množina,“ opakoval Kruhoděj, který jejich výhružkám nedával velkou váhu a volným stařeckým krokem odcházel ze sálu.
„E na x-tou?“ zeptal se Kružítko, který se marně snažil přijít na nějakou protikletbu, kterou by mohl zakletí prolomit.
„Jak chceš odměřovat exponenciální rychlost, když jsem měl problém už s rovnoměrně zrychleným pohybem?“ odfrknul Pravítko, který už vzdal jakýkoliv pokus se hnout.
„Všechny dveře byly na rovnice psané krví. Možná tu funkci stačí na sebe krví načmárat,“ odvětil Kružítko, vytahuje nůž. Dříve, než stačil jeho spolumatematik něco namítnout, bodl se špičkou do prstu a začal si na čelo psát funkci y = ex, ke svému zklamání se však Kružítko stále nemohl dostat z místa, kde ho Kruhoděj zaklel.
„Máš to naopak, pako,“ poznamenal Pravítko, jenž si prohlížel Kružítkovu funkci zaznamenanou zrcadlově obráceně. Pravítko se začervenal, setřel krev z čela a opatrně zkusil napsat magickou rovnici obráceně.
Po dopsání x se pokusil mladý matematik zvednout nohu a, k jeho i Pravítkovu úžasu, udělal krok vpřed. Zvuk kroku zarazil i nahluchlého čaroděje, jenž až doteď dvojici, kterou plánoval pomocí derivace uvěznit, ignoroval.
„Í na druhou, to celé na druhou se rovná jedné,“ Kruhoděj pokýval hlavou a začal listovat Nekromatikonem, aby našel vhodné kouzlo na odstranění nebezpečí. Mezitím však už Kružítko načmáral předpis funkce na čelo i Pravítkovi a oba se rozběhli za černokněžníkem.
„Jedna se rovná nule!“ zvolal Kruhoděj a otočil na dvojici matematiků otevřený grimoár. Poprvé použil skutečnou nekromatiku.
Kružítka a Pravítka obklopil plamenným písmem napsaný důkaz pro kouzelníkovo tvrzení, bránící jim v pohybu jako klec. Kružítko se na tento zločin proti matematice nemohl dívat, avšak Pravítko si všiml jednoho podivného řádku. „Neekvivalentní úprava!“ zakřičel a plamenný nápis se rozplynul.
Kruhoděj stál jako přibitý, Kružítko však ne. Vytrhl starci knihu z rukou a probodl ji dýkou, kterou měl schovanou u pasu. Grimoár se rozletěl na tisíce malých lístečků, každý popsaný malinkou rovnicí, jež však už odděleně neměly onu strašnou moc, kterou v sobě schovávaly v důkazech a matematických větách.
„Nula na nultou,“ zkusil proklít dvojici čaroděj, ale bez knihy už jeho zaklínadla byla jen prázdné bláboly. Kružítko s Pravítkem se na sebe souhlasně podívali a odešli od starce. Ten po nich stále křičel matematické kletby a nadávky i přes slzy, které mu začínaly stékat po šedých vousech.
Pravítko se ještě naposledy otočil a pohleděl černokněžníkovi do očí. „Prázdná množina,“ prohlásil chladně předtím, a pak se matematici vítězně vydali za svým mistrem Trojúhelnírem oznámit porážku držitele Nekromatikonu.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.