Ohnivé pero Q1 2015: Jena

„Prosím, neurazte se, ale jistě jste si všimla, že si vás už delší dobu prohlížím.“

Jena se téhle chvíle bála. Vždycky vycítila, když měla přijít. Upřený pohled, kterým ji ta ženská sjížděla jako skenerem, neposedný těkající oční koutek a výraz závisti, zájmu a chtíče. To byly prvotní příznaky situace, která vždy vyústila v tuhle nebo podobnou poznámku. Černovláska vedle ní nepatřila k těm, co moc chodí kolem horké kaše. Jena spolkla povzdech a vykouzlila roztomilý úsměv. „Prosím?“

„No, já jen, že jsem tu dnes poprvé, víte, chodila jsem k Renému, ale o té doby, co… Vždyť víte, ne?“

Jena kývla ze zdvořilosti na souhlas. Ostatně Černovláska jí vlastně položila spíše řečnickou otázku, protože Reného salón musel znát každý, kdo se třeba jen jednou zamyslel nad tím, že by mohl vypadat lépe, než mu bylo dáno do vínku. A proto taky každý takový věděl, co se Renému stalo.

„No, tak od té doby jsem se marně snažila dostat sem.“

„Proč právě sem?“ snažila se Jena působit skromně, protože právě skromnost byla v tu chvíli na místě.

„Protože je to teď nejlepší salón na pobřeží, to dá rozum. Ale co vám budu vyprávět, jistě se vyznáte.“

Uculila se. Černovláska taky. „Proč myslíte, že nejlepší?“

„To se přece všeobecně ví a v Cosmu o tom byl článek,“ mávla Černovláska rukou s předstíranou trpělivostí. Nedočkavost jí ale na čele udělala dlouhou vrásku. Zřejmě si toho všimla v jednom z obrovských zrcadel za Jenou a začala se nervózně smát.

„Já sem chodím už dvacet let.“ Jena se snažila tvářit, jako že si té vrásky nevšimla. Moc dobře ale věděla, komu za ní Černovláska vděčí. Chodila přece k Renému, což byl už sám o sobě fakt, který by neměla říkat nijak moc nahlas. „Víte, o Reném se tu moc nebavte, nemají to rádi.“

„Aha, tak díky za tip. Mimochodem, já jsem Irena.“

Když Jena přijala nabídnutou ruku, všimla si těch miniaturních jizviček mezi prsty. Reného specialita. Černovláska ruku rychle stáhla zpět a zase se nervózně usmála.

„Kolik za to chtěl?“ zajímala se Jena. Ona taková transplantace kůže na ruce není právě levná záležitost, a to ani v případě Reného, který to všechno dost šidil.

„Skoro tři sta,“ zvedla Černovláska oči v sloup a dál už jen šeptala, „kdybych věděla, že je to takovej hajzl, vyškrábala bych mu oči.“

Jenu napadlo, jestli by to udělala přímo těma novýma rukama nebo by si na to vzala nějaký nástroj. „Ale to není jediná věc, co ti dělal, že ne?“

„To víš,“ povzdechla si Černovláska, „co si budeme povídat. Fakt sem chodíš už dvacet let? Bože já tomu svýmu pořád říkám, chceš mít něco extra? Tak to musíš, milej zlatej, pustit chlup víc než jednou měsíčně.“

Jena se marně pokoušela odhadnout, co je na Černovlásce vlastně původní. Vypadala jako patnáctiletá rošťanda a to muselo stát majlant. A ještě ke všemu u Reného.

„Pořád má nějaký kecy, furt se mu něco nelíbí. Tady jizva, tady piha, támhle prej mi visí zadek. A to už mi ho dělali třikrát. A prsa pětkrát. Prej, že změnil vkus a líbí se mu víc, když trčí, pak zase menší bradavky, víc do strany a zase k sobě. No, určitě to znáš, dělat dneska manželku je pěkná dřina. Ti chlapi si to vůbec neuvědomujou.“

Jena kývala, věděla přesně, co má v takových chvílích říkat. „Já sem musím jednou týdně.“

„Nekecej, to musí bejt ten tvůj dost zazobnej,“ závistivě kroutila hlavou, „jednou za týden.“

„Ani to moc nestojí, spíš vlastně vůbec nic, nejsem vdaná, takže bych si to nemohla dovolit. Ale měla jsem kliku. Vybrali si mě jako zkušební vzorek,“ opakovala Jena svou stokrát omletou písničku. Věděla, že tahle se chytí. Všechny od Reného se vždycky chytily.“

„Jéjej, to bych si dala líbit, jen jestli to není moc nebezpečný.“ Černovláska se teď víc než předtím snažila najít na Jenině dokonalém těle sebemenší náznak problému, aby trochu polevil ten spalující pocit závisti. Nikde nic. Je to dokonalá bohyně. „Kdyby někoho sháněli, co? Nehledaj? Nechtěla bych to zadarmo, jestli mě chápeš.“

Jena se podívala do pootevřené kabelky. Na první pohled tam mohlo být nějakých sto tisíc. Když k tomu připočte provizi od salónu, s tím, co má ušetřeno… „…to by mohlo stačit,“ zašeptala.

Černovlásce zasvítily oči. „Myslíš to vážně? To by byl můj nejšťastnější den.“

Jena přikývla. „Mám ale několik podmínek.“

Černovláska se zarazila. Myslela, že peníze stačí, tak jako každá, která přišla od Reného. „Podmínek?“

„Ano, musíš mi ale popravdě říct, co všechno máš původní. Zadek a prsa tedy ne,“ všimla si i jizviček pod okem a kolem nosu, „obličej ti dělal taky René?“

„Dělal a taky nohy, břicho, oči, uši. Vlastně toho na mě moc původního není. Je to problém?“

„To určitě není, mám dojem, že jsi na tu práci ideální. Ale jen tak pro jistotu, nemáš nějaké umělé synapse, externí mozkovou kapacitu, no vždyť víš.“

„No dovol,“ urazila se Černovláska, „já nejsem žádnej borg, ale člověk. Do mozku bych si nikdy vrtat nedala. Navíc, nevím, jak by mi to jako pomohlo v manželství.“

„Nic ve zlým, jen jsem to musela vědět. Protože ten, kdo má v hlavě ty borgovský věcičky, by to taky nemusel přežít.“

Černovláskou to ani nepohnulo. „Tak to si buď jistá, že já sem na sto procent v pohodě.“

Tohle Jenu přesvědčilo, že kápla konečně na tu pravou. Když chvíli vydržíš, půjdu to zařídit.

–

„Je ideální, támhleta v tom rohu, mozek naprosto bez vylepšení. A říkal jsi, že když si někoho seženu, že to půjde.“ Jena prosila urostlého muže, který se nakláněl do čekárny.

„A co prachy? Ty máš taky? To víš, teď když mě dostali, ceny se zvedly. Život v ilegalitě není nic levnýho, dokonce ani pro mě,“ řekl a otočil se zpět ke stolu.

„Měl bys to jednoduší, kdyby sis dal pryč to zatracený tetování. Bez něj by tě nepoznal nikdo. Proč to vlastně neuděláš, René?“

„Asi z nostalgie, prostě nemůžu jen tak zapomenout na starýho Reného. Myslím, že tu bábu znám, chodila ke mně tak jednou měsíčně. Pro tebe bude ideální, mozek má čistej, jestli se ti teda líbí její tělo,“ řekl René a začal se oplzle tlemit.

„Ani mi neříkej, co všechno jsi s ní v narkóze dělal. Moc dobře vím, jaký jsi prase.“

„Ale no tak, Jeno, taky přece nejsi svatá. Tak ji sem přiveď. Udělám ti to se slevou, když mi tady necháš sebe.“

–

K večeru Jena opouštěla salón. Měla teď černé vlasy a pětkrát opravovaný prsa, ale to neřešila. Hlavní a nejdůležitější bylo, že podle platných kritérií už nebyla borg, ale člověk, protože měla v hlavě organický mozek. Stejně jako René a těch několik desítek jeho ilegálních výtvorů. Nikdo nikdy nezjistí, že k její uměle vytvořené identitě nepatří a vězní v sobě osobnost jedné povrchní profesionální manželky.

---

Petr Doležal