 |
Byl červencový večer, teplá noc, a na lavičce v parku seděla krásná dívka v roztrhaných šatech. Vzhlédla ke mně, když jsem šla okolo ní, a zašeptala: „Je mi zima. Je mi mezi vámi zima. Co si mám počít?“
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se s účastí a sedla si vedle ní.
„Jsem Láska,“ odpověděla dívka. „Ploužím se mezi lidmi jako žebračka. Vyhánějí mne ze svých příbytků a srdcí. Kdysi jsem bývala bohyní a paní všeho tvorstva. Teď jsem jen zchudlá princezna v rozedraných šatech. A mám i silného protivníka, stále je mi v patách. Lidé se kvůli němu zabíjejí častěji než dříve kvůli mně.“
„Máš na mysli peníze,“ řekla jsem. „Ale ony mohou sloužit i dobrým věcem, užívá-li jich člověk moudře. A ty se i jinak mýlíš. Jsi stále krásná, jsi dosud bohyní a královnou světa.“
„Nelži mi,“ pravila vyčítavě. „Svět je špatný a lidé se zřejmě zbláznili. Rodiče týrají a zabíjejí děti, děti zabíjejí sourozence nebo rodiče, muži zabíjejí ženy a naopak, manželství již není posvátné, pravá pomoc bližnímu či osamělému je vzácná. Laskavé slovo a úsměv se mění v nadávku a škleb. Dokonce i váš bůh je čím dál tím osamělejší a cit a věrnost milenců často nepřežijí první slovní střet.“
„Máš pravdu, dějí se zlé věci, avšak ne všude a vždy,“ odpověděla jsem ve snaze obhájit svůj rod. „Lidé nejsou jen špatní, bezcitní a povrchní. Jsou – nu, moderní. Měla by ses pokusit je pochopit a přiblížit se jim.“
„A co ty? Ty jsi také – moderní?“ zeptala se Láska posmutněle.
„Jsem a nejsem,“ snažila jsem se vykroutit.
„Nevytáčej se, čtu tvé myšlenky. Ani pro tebe není tento svět ideálním domovem. Nemáš o něm iluze. Dávno jsi odhodila růžové brýle mládí. Zažila jsi lidskou zlobu, nízkost a lhostejnost.“
„Povznesla jsem se nad ně, neboť i ty jsi byla u mne na návštěvě. Teď o tom všem píši básně, povídky a pohádky.“
„Myslíš, že tím svět proměníš?“
„Ne, stačí mi, že jsem se dnes znovu setkala s tebou. Zůstaň ještě chvíli.“
Parkem náhle prolétl závan studeného vzduchu. „Asi přijde bouřka,“ poznamenala jsem.
„Ne, to přichází Ona,“ odpověděla dívka a zachvěla se.
„Jaká ´Ona´?“
„Její jméno se nesmí nikdy vyslovit. Už je tady. Pohleď tam!“
Po vyasfaltované hlavní cestě nedaleko naší lavičky pomalu a neslyšně přijížděla luxusní černá limuzína a zastavila pod lampou veřejného osvětlení. Ze dveří vystoupila vznosná štíhlá žena v přiléhavé purpurově zlaté večerní toaletě, ověšená šperky. V jedné ruce držela třpytivou číši, v druhé láhev vína. Bohaté rusé vlasy měla upraveny do vysokého účesu, oči jako noc, dlouhou šíji, plné rty. Těžká dráždivá vůně se linula z celé její bytosti. Tak voní smrtelné jedy. Byla nádherná, ano, ale…
„Čau, moralistko. O čem tu mudruješ s tou hloupou staromódní holkou? Napij se radši se mnou,“ protáhla vláčně tónem polosvěta a zavlnila se v bocích.
„Nejsem moralistka,“ namítla jsem. „A co tady děláš ty? Do parku se s autem nesmí.“
Žena se usmála rudými rty s dravčí krásou zubů: „Mně je vše dovoleno. Lidé mne milují, protože jim vštěpuji totéž. Muži se derou o moji přízeň, umím rozpálit jejich touhu doběla. Jsem pro ně nejkrásnější z žen. Jsem Belladonna.“
„Můžeš odložit tu láhev, je to jen kamufláž. Vím, kdo jsi.“
„To mě těší,“ ušklíbla se posměšně i uznale zároveň. „Lidé mi dávají od počátku věků tisíce jmen, nepochopili však, že jsem jen symbolem, katalyzátorem i esencí toho, co činí oni a co je v nich. Dokonce ani velký věštec Nostradamus nerozeznal moji podstatu. Avšak jiný prorok, jenž psal o mém jménu, znamení a počtu, praví mimo jiné: ´Tuť jest moudrost. Kdo má rozum, sečtiž počet té šelmy. Nebo jest (to) počet člověka´.“
Pustila láhev do odpadkového koše vedle lavičky, přisedla si důvěrně ke mně a zdvihla mi před oči zlatý pohár. „Vidíš? To je můj erb a grál. Točíte o tom katastrofické a fantastické filmy, stavíte mrakodrapy a věže vyzývající blesky a bohy na souboj, koketujete s myšlenkou o mém příchodu nebo existenci, píšete knihy o Tajemství a prastarých znameních a proroctvích, jsem tady a nikde, ale otisky mých prstů jsou všude. Tak, jak je psáno – šelma, kteráž byla a není, avšak jest. Líbím se ti?“
„Máš pěkné auto,“ podotkla jsem sarkasticky místo přímé odpovědi na její otázku. Zasmála se: „Ovšem! Nemohu přece v jedenadvacátém století harcovat světem na hřbetě nějaké předpotopní sedmihlavé nestvůry. Kromě toho se pohybuji často v nejvyšších patrech společnosti. Jestli chceš, zařídím ti tam vstup.“
„Jinými slovy: pokloníš-li se mi, všechno ti dám?“
„Přesně tak.“
„Nechci. Ale měla bys snad už jít. Čeká tě přece tolik ctitelů a ještě spousta práce.“
„Nemám s lidmi většinou nikdy příliš mnoho práce," ušklíbla se znovu. „Dobro a zlo jsou pouhé účetní položky v mém světě. Ty ani tvá společnice s tím nic nezmůžete A vůbec, kam se poděla?“
Dívka už skutečně vedle mne neseděla.
„Ty jsi ji zahnala. Jdi pryč!“
„Já ne. Vy jste jí smrtelně ublížili svým sobectvím, nenasytností a slepotou. Odcházím, ale přijdu zas. Je to jako v těch hororech, které natáčíte: zdánlivě poražené zlo se na konci filmu opět probouzí. Říše zla je jen jedna. Ta v člověku.“
„Jsi chytrá. Mám proto k tobě poslední dotaz. Prozraď mi: co se stane se světem a lidstvem na konci všech dní? Kdo zvítězí?“
Belladonna k mému velkému překvapení zvážněla a sklopila oči. Naklonila se ke mně a zašeptala, tentokrát bez úsměšku, téměř zasmušile: „To je Tajemství. Ponechej mi alespoň jedno tajemství…“
A nočním městem zaznělo třikrát jako gigantický osudový zvon: tajemství, tajemství, tajemství…
I zmizela šelma svůdná, pokrytá šarlatem, perlami a zlatem, bez níž nikdo nebude kupovat ani prodávat, a bude rozkazovat všem bez rozdílu. Zbylo tu jen ledové prázdno a do ruda zbarvený měsíc na zsinalé obloze beze hvězd.
Kde jsi, Lásko?
Snad se jen někam polekaně schovala. Není možné, aby se ztratila úplně. Hledejme ji. V sobě i všude kolem nás. Ještě máme čas, poslední čas, jejž odpočítává temný orloj visící nad propastí. Možná se potom Láska vrátí. Jistě se vrátí. A bude pak na Zemi její království po všechny časy.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.