 |
Drsný realistický historický horor Ďáblův hřbet je spoločným dieťaťom českého spisovateľa Honzu Vojtíška a slovenského Ivana Kučeru. Od prvotnej myšlienky a plánovania jednotlivých kapitol cez proces samotného písania až po vydanie ubehlo temer päť rokov. Výsledok teraz môžu posúdiť čitatelia.
Anotácia
Skupina drevorubačov a vojakov sa v 13. storočí vydáva dobyť panenskú, ľudskou bytosťou neobývanú divočinu na slovensko-moravskom pohraničí. Čoskoro sa však ukáže, že v temných a hlbokých lesoch v skutočnosti nie sú tak úplne sami.
Ukážka z knihy
Na se nadechla, pomalu se narovnala, otočila a prudce vyrazila podél svahu pryč od vlčího doupěte.
Ani se nemusela ohlížet. Vycítila a uslyšela, kdy vyrazili. Svorně všech dvanáct nohou. Jejich drápy krátce zarachotily na kameni, který před pár vteřinami sama přeskakovala, a pak ji následovalo jen tiché rozhazování suchého listí a praskání větviček.
Na utíkala, jak nejrychleji mohla. Dál do lesa, pryč od zvířat.
Bylo jí jasné, že jim neuteče, že to bude trvat jen okamžik, než ji dohoní, ale myslela si, že toho po chvíli nechají. Jen ji odeženou co nejdále od doupěte a pak honu zanechají. Obzvláště březí samice dlouho běžet nevydrží. Zřejmě však byli po tuhé zimě vyhladovělí. Vpád doprostřed jejich území nehodlali nechat jen tak. Když je hlad, každé sousto je dobré, to sama dobře věděla. A její tělo by poskytlo dostatek potravy celé vyhladovělé smečce.
Nezbývalo nic jiného než se někde schovat, nejlépe na strom. Jenže kolem žádný vhodný nenacházela. Míjela vzrostlé smrky s mohutnými kmeny a větvemi až kdesi vysoko v nedosažitelné výši, nahé modříny, smutně sklánějící své bobulkami poseté holé větve, tenké břízy, které by se pod její vahou ohnuly k zemi nebo nízké jilmy, na nichž by se jim neschovala. Kameny, jež míjela, sice byly velké, ale nízké nebo navršené tak, že by na ně vlci vyskočili a vyběhli bez zaváhání.
A pak zakopla a snažila se svůj pád ustát. Jako zázrakem se jí to povedlo. Větve mladých smrčků, jimiž se prodírala, ji švihaly přes holá lýtka. Dovolila si krátké ohlédnutí.
Tři vlčí těla sjíždějící ze svahu před sebou hrnula spadané listí. Její náskok se snížil na hrůzubudící vzdálenost. Březí samice sice byla poslední, ale nijak daleko od své družky. Jejich vrčení běželo napřed, už ji skoro dohánělo, cítila jeho ostny, tesáky a drápy, horký dech.
Jestli Na brzy nenajde vhodný strom, doběhnou ji. A pak pozná, jak ostré a tvrdé jsou jejich tesáky, jak lehce proniknou kůží, jak vmžiku vytrhnou kusy masa. Žila v lese dlouho, aby věděla, co vlci dokáží. A jak rychle jsou se vším hotovi. Tato myšlenka jí na okamžik připadala jako letmý záchvěv útěchy, ale nepřinutila ji zastavit a prostě se vzdát. Nikdy se nevzdávala. Styděla by se sama před sebou. Život byl jednou ze dvou věcí, které jí zůstaly. Nedokázala si představit, že by již nikdy neuviděla syna. Že by opustila druhou matku a dobrovolně odešla za první.
Ne!
Navzdory ostrému palčivému píchání v boku přidala. Odkopla kolenem mošnu, krátkým obloukem se jí přesunula až na záda. To trochu pomohlo. Rozhlížela se kolem po vhodném stromu nebo alespoň hrubém, dlouhém a pevném klacku, jímž by se pokusila útok odvrátit a vlky zahnat. Jedno z toho musí dříve či později zahlédnout.
K její úlevě to byl strom. Statný javor. Tyčil se jen pár kroků před ní, zpočátku skryt za třemi smrčky. Za nimi zahlédla do strany zkroucený kmen se spodními větvemi na dosah. Koruna byla členitá, aby se v ní dalo vyšplhat do bezpečné výše.
Doběhne k němu, vyšplhá nahoru a počká, dokud to vlky nepřestane bavit. Věčně pod stromem čekat nebudou. Brzy budou mít hlad. Krmě pobíhající všude kolem v lese začne být jistě zajímavější než ta nedostupná na stromě.
Napjala všechny svaly, hlasitě vykřikla a povzbuzena silou vlastního řevu drásajícího její hlasivky několika skoky dosáhla stromu.
Jemně vrásčitou kůru kmene přijala a objala jako matka přijímá a objímá jemnou pleť vlastního dítěte. Pocit a dotek, který ona sama nikdy nepoznala, ale dokázala si jej živě představit. Upravila si mošnu, vztáhla ruce a vytáhla se na první větev.
Šustění, dupání a tlumené vrčení se blížilo. Každým krokem, každým jejím nádechem.
Přehodila nohu přes větev a vyšvihla se na ni. Pohled dolů varoval, že je pořád nízko, že to nestačí. Musí výš. A rychle. Rychle!
Vlk doběhl ke stromu, prudce zabrzdil. Jeho tělo setrvačností sklouzlo po listí a kmen minulo.
To jí poskytlo drahocenný čas. Pevně se držela haluze, co nejrychleji se na ní posadila, aby dosáhla ještě dál. Pak se vzepjala na chodidlech a přehmátla na jinou, o něco výš.
Obě vlčice již byly u stromu. Samec se otočil a stavěl se na zadní. Předníma nohama se opřel o kmen, snažil se po něm šplhat. Jeho drápy chrastily po kůře, na okamžik se zasekávaly v jejích spárách, aby je nakonec rozeklály ještě víc a odhodily vytržené kousky dřeva za vlčí tělo.
Na vylezla na vyšší větev. Akorát včas, aby stihla nohy přesunout z dosahu mord pod sebou. Cvakaly naprázdno přímo pod ní, skoro na dosah, o nic méně děsivě.
Vlci obstoupili kmen, snažili se vyskakovat co nejvýš. Ostrými a jasně bílými zuby se pokoušeli zachytit alespoň kus ze své oběti a strhnout ji k sobě dolů.
Vylezla ještě tři patra – do bezpečí. Rozvětvená koruna skýtala mnohem víc pohodlí. Hlavní kmen se dělil na dva štíhlejší. Mohla si sednout, obejmout hrubší kmen nohama i rukama a přivinout se k němu jako k mlčenlivému zachránci.
Zvířata byla zběsilá a vybuzená. Neuvědomovala si, že je jejich kořist z dosahu, že na ni nedosáhnou, ani za ní nedokáží vylézt. Jejich drápy trhaly borku, zadní nohy odhazovaly listí a hlínu od kořenů. Drásavý hluk se mísil s jejich hrdelním vrčením. Březí samice vydala několik zvláštních štěků, jako by ji okřikovala.
Pojď dolů.
My počkáme.
Nevydržíš tam sedět věčně.
Jednou usneš a spadneš. Přímo do našich otevřených tlam.
Na se sotva stihla uvelebit, když přes svůj sípavý, zrychlený dech, vlčí drásání kmene a vrčení zaslechla rytmický zvuk. Zněl jako tlumené, přesto důrazné a pravidelné údery do špatně vypnutého bubínku. Před lety, kdy ho zaslechla poprvé, ji hrozně vyděsil. Teď však moc dobře věděla, co znamená. Když chtěli nabrat rychlost a dodat úderu potřebnou razanci a sílu, běželi po čtyřech. Rychle, odhodlaně a rázně. Zdálo se to nezvyklé, ale přirozené. Objala kmen co nejpevněji a pravou ruku propletla mezi nejbližší větev jako vyděšené dítě tulící se k matčiným nohám. Drsná kůra se jí zaryla do zpocené tváře a drhla o roztřesené paže. Chtěla však mít jistotu, že pokud úder mine svůj cíl a zasáhne kmen stromu, neshodí ji mezi dychtivé hladové tesáky. Chodidly se zahákla o spodní větev a hleděla na stále ještě nic netušící vlky.
Hnědočerný pohyb, šmouha vystřelená z nedalekého křoví, ji, ač ho čekala, vylekal. Byl rychlý, neuvěřitelně rychlý. Viděla to málokdy, vždycky ji z toho ale zamrazilo. Na rukou a zátylku se jí zježily všechny chloupky a přes lopatky přebíhal zvláštní pocit. Jako by jí tekl po zádech pot, ale podivně pálivý a ostrý. Tělo se jí zachvělo překvapením, skoro se až pustila. Instinktivně však napjala všechny svaly a co nejpevněji se přilípla ke stromu.
O kus dál pod nimi zachrastily suché větve. Šmouha velikosti lidské postavy běžící po čtyřech proletěla pod korunami stromů, odhazovala od sebe listí a hlínu a prudce vrazila do hrudi nejbližší vlčice. Úder samici prohnul do od pohledu nepříjemného oblouku, její tělo obalilo útočníkovu hlavu jako hadí čelisti nebohou oběť a ona bolestivě zavyla. Rychle se snažila postavit na odpor. Bránil jí však útočníkův roh, který pronikl jejím bokem a zahákl se za žebro. Útočník toho okamžitě využil, vzepjal se na zadních i se vzpouzející se vlčicí přilepenou k čelu a prudkým pohybem ji odhodil stranou.
Vlčice proletěla vzduchem a drtivým nárazem o nedaleký strom si přerazila páteř. Svalila se ke kořenům a v bolestivých záškubech žalostně vyla a kňourala. Pomalu z ní unikal život a její nářek trhal uši. Naštěstí však brzy umlkl. Přiběhl totiž druhý útočník, s bílými fleky na bocích, mnohem menší a evidentně mladší. Ráznými údery svých nohou vlčici ušlapal a ukopal. Na několika místech jí praskla kůže, z ran se vyvalila rudá kouřící krev a odhalené maso.
Podrobnosti o knihe
Ďáblův hřbet
Žáner: horor, historický
Autori: Honza Vojtíšek, Ivan Kučera
Vydavateľstvo: Golden Dog
Rok vydania: 2022
Jazyk: český
Počet strán: 358
Väzba: mäkká brožovaná
ISBN: 978–80–88067–68–9
O autoroch
Ivan Kučera sa narodil v roku 1981 v legendárnom meste Myjava. Píše od roku 1995, špecializuje sa na horory a trilery, hoc debutoval paradoxne romantickou poviedkou Letný príbeh. Jeho príbehy sú plné temných slovenských lesov, ešte temnejších slovenských periférií, kanibalov, vraždiacich zvierat, vrahov, beštií, bytostí medzi nebom a zemou a drsných, veľmi, veľmi drsných policajtov. Každý, kto opovrhuje hororom, lebo ho považuje za zvrátenosť, by sa mal zamyslieť nad tým, či najväčšieho svinstva náhodou nie sú schopní skôr „obyčajní“ ľudia. Krv v hororoch považuje za korenie, ktoré text vie oživiť, ale ak sa to s ním preženie, dokáže ho i pochovať. Sústredí sa skôr na tvorbu atmosféry, než gore. Nedá dopustiť na poviedkovú tvorbu, čo vyvrcholilo v roku 2016 jeho zbierkou Obchádza nás temnota. Následne spracoval svoju poviedku Prasa do románovej podoby. Jeho poviedky si môžete prečítať v antológiách Slovensko Noir, Koleje smrti, Dokud nás smrt nerozdělí, Zombie apokalypsa alebo v časopisoch Howard a Krátký řez. S Honzom Vojtíškom v minulosti spolupracoval na knihách 66 + 6 hororů ve sto slovech alebo Sešívance. V poslednej dobe inklinuje k folk hororu, čo je ostatne badať i v románe Ďáblův hřbet.
Honza Vojtíšek sa narodil v roku 1978. Je redaktor, editor, autor. Nevážne píše od základnej školy, vážne od roku 1997. Editoval a spolueditoval niekoľko hororových antológií. Pre texaské vydavateľstvo Madness Heart Press spoločne s Edwardom Lee a Lisou Toneovou pripravil antológiu extrémního hororu Czech Extreme (2021), pre ktorú napísal i úvodné slovo. Preložil pár desiatok poviedok a román Městečko (2022) z polštiny. V rokoch 2012 – 2022 vydával elektronický časopis Howard. V súčasnosti spolupracuje s časopisom Krátký řez. Vydal poviedkové zbierky Z druhé strany (2013), Útočistě (2014), zbierku s rôznymi autormi spoločne písaných povedok Sešívance (2018) a spoločnú zbierku poviedok s Ondřejom Kocábom Rozpolcení (2020) Spoločnú zbierku noviel S Meluzínou sůl lízat/Milenci ze snů (2020) vydal s Miroslavom Pechom. Román Kazatel mu vyšiel v roku 2019. Poviedky publikoval v slovenčine, polštine a angličtine. Napísal scenáre k niekoľkým krátkým komiksom, niektoré jeho poviedky boli amatérsky sfilmované.