 |
 |
Keďže víly sú všade okolo nás a nie vždy sú priateľsky naladené (na čo majú svoje dôvody), jednej z nich sa pozrela na krídelká Ena.
Kristýna Sněgoňová je krásna, mladá a úspešná víla s ružovými vlasmi. Svojimi príbehmi vás vtiahne do sveta plného fantázie, ale aj reality a krutosti. Narodila sa na severe Moravy, žije v Brne a tam sa odohráva aj dej jej prvého románu. Je veľmi hravá. Aby nedošlo k omylu… Znamená to, že miluje „deskovky“ a iné spoločenské hry, no je aj nadšená hráčka softbalu. Obdivuje vzducholode, kolektory, veterné elektrárne a samozrejme knihy. Je ovenčená množstvom cien. Získala Mloka za výhru v Cene Karla Čapka, stala sa niekoľkonásobnou víťazkou Vidoucí a je tiež hrdá Nositeľka meča zo súťaže O nejlepší fantasy. A aby toho nebolo málo, má aj vlastné vemeno. Nesmejte sa. Pretože ak píšete naozaj dobre a máte šťastie, môžete aj vy nejaké to Brahmíní vemeno získať.
Kristýna a súťaže. Povyhrávala si toho už naozaj veľa. Si veľmi súťaživý typ?
Ano, velmi! Muž je nastavený podobně a ke všem hrám, včetně
kooperativních, přistupuje agresivně kompetitivním stylem, což
v manželství vyvolává lehké tření. Herní večery obvykle končí tím,
že mi přejede kočku, já mu uvařím psa, a pak se houpeme na lustru a
čekáme, kdy spadne a pohřbí nás pod sebou.
Si hlavne vynikajúca poviedkárka. Kedy a ako sa to stalo, že si sa rozhodla napísať román?
V podstatě náhodou. Rozepsané romány jsem na disku měla, i když to byly většinou jen příliš dlouhé novely, které vznikly z neschopnosti udržet povídku v rozumném rozsahu. Pak se do toho vložil Leoš Kyša, kterému se nedá nic odmítnout, protože používá obratnou kombinaci cukru a biče, přičemž metaforický je jen cukr. Po autogramiádě sborníku Ve stínu říše jsem se kasala, že se doslova válím v hotových románech, on projevil zájem, a když jsem pochopila, že to myslel vážně, nastal nejkrušnější měsíc mého života. Ve skutečnosti jsem se totiž válela v románu extrémně nedokončeném.
Ako vyzerali tvoje prvé literárne pokusy? Čítaš si ich niekedy?
Neblázni, rozežraly by mi sítnici. Spoustu z nich psal megalomanský negramota a dodnes mě mrzí, že se ke čtenářům díky soutěžím dostaly.
Dá sa skĺbiť tvoj nabitý denný program s pravidelným písaním? Aké obete musíš prinášať?
Spánek. To slovo jsem si musela najít ve slovníku. Přežívám jen na občasných ztrátách vědomí při čekání na poště, a když manžel vypráví, jak se měl v práci.
Ako dlho si písala román Krev pro rusalku? Šlo to ľahko alebo si si občas v duchu nadávala, do čoho si sa to pustila?
Až podezřele lehce, protože šlo vlastně jen o to, dostat příběh z hlavy. Problémy byly spíš technického rázu (volno na psaní od jedenácti hodin večer do dvou hodin ráno, nebo dokud člověk vyčerpáním nepadne do klávesnice, není značka ideál). Ale abych si moc nehonila triko, udržet pohromadě román je pro povídkáře nová zkušenost. Občas jsem měla pocit, že se na konec nikdy nedostanu.
Prečo práve víly? Ako dlho si pracovala na svete románu Krev pro rusalku? Bolo ťažké premyslieť všetky detaily?
O tom, jak vznikla myšlenka lidí soupeřících s vílami, jsem už párkrát mluvila – a ano, bylo to vlastně náhodou. Svět Rusalky zabírá část mojí hlavy, stačí ho v ní jen najít, dívat se, poslouchat a pamatovat si, takže promyslet detaily nijak obtížné nebylo. I tak jsem z něj zatím ukázala jen minimum nutné pro to, aby příběh dával smysl. Bude to znít jako klišé, ale láká mě ukázat z toho světa o něco víc.
Tvoje postavy… Existujú ich reálne predlohy alebo sú všetky len výtvorom fantázie?
V Rusalce je jen jedna postava, při jejímž psaní jsem si představovala někoho, koho znám i mimo svou hlavu. Její předlohou je člověk, který mi kdysi vášnivě vysvětloval, proč je holokaust židovská lobby, přičemž se opíral o obsah komiksu Zázraky švindlkaustu, což poměrně odpovídá jeho intelektuální úrovni. Pokud se někdy naučí číst a v románu se najde – že ho zdravím. Jinak se jedná spíš o části skutečných lidí, které se občas přilepí na ty, co mi žijí v hlavě.
Čo na to, že sa venuješ literárnej činnosti, hovorí tvoje okolie? Máš vo svojich blízkych oporu či skôr kritikov?
Ráda bych řekla, že mám v blízkých oporu, už proto, že pokud řeknu opak, budu si doma muset spálit ruce žehličkou… Ale ne, ke mně a psaní jsou tolerantní, asi jako k příbuznému se škaredou kožní nemocí – je to trochu trapné, takže se o tom moc nemluví, ale přistupuje se se soucitem a jistou shovívavostí. Máma si přečetla první kapitolu románu a nazvala mě prasečí nohou a sviňskou oháňkou, což jsou patrně nadávky, a táta si nepřečetl nic, jen prohlásil, že kdybych měla opravdu talent, psala bych něco normálního. Když se manžela ptali kolegové, co vlastně píšu, odpověděl: „Už jste si někdy zkoušeli strhnout kůži z obličeje, sníst ji, vyzvracet, pomočit a sníst znovu?“ … takže o psaní sama od sebe nezačínám.
Takmer každému autorovi sa občas stane, že nevie, ako ďalej. Stalo sa už niečo podobné aj tebe?
Nutkání psát mě přepadá zásadně v okamžicích, kdy se to nehodí, a tehdy mě napadají famózní charakteristiky a geniální zápletky. Zapsat si je ale většinou znamená pustit nohu dítěte, které mi zrovna vypadlo z okna, nebo něco podobného. A když si pak sednu ke stolu a zapnu počítač, nic – chvíli se dívám, jak na mě kurzor bliká, a pak jdu rezignovaně prokrastinovat. Jsem prostředník, který převádí světy ve své hlavě do psané podoby, ale někdy položím ruce na klávesnici a cítím, že to prostě není ono, i když vím přesně, o čem příběh je. Pak nemá smysl se nutit, protože to šíleně skřípe.
Kam chodíš na námety svojich poviedok? Kto alebo čo ťa inšpiruje?
Drtivá většina lidí je inspirativní, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Ale asi nejsem první spisovatel, který má pocit, že to, co píše, existuje tak nějak nezávisle na něm a on má jen štěstí, že se to dozvídá dřív než ostatní. Některé příběhy se mi zdály ve snu. Jeden z nich je moje srdeční záležitost a nesmírně se těším, až přijde jeho chvíle.
Si taký ten poznámkový a plánovací typ autora, či píšeš intuitívne?
Kéž bych si uměla psát poznámky. Nedokážu si vést ani diář, protože se mi nechce pamatovat, že do něj musím zapisovat. Takže spoléhám na svou hlavu a pár zmatených čmáranic v bloku. MILUJU BLOKY. Na každou povídku nebo román si koupím blok v nějakých super bizarních deskách, chvíli se s ním mazlím, pak na první stranu nadšeně vepíšu název příběhu… a tím taky skončím. Všechno ostatní už mám jen ve staré dobré hlavě.
Pýtam sa to skoro každého… Prečo práve fantasy?
Měla by ses spíš zeptat fantasy, proč právě já. Nevím. I kdybych chtěla jinak – a že už jsem v životě napsala leccos – fantasy je prostě moje.
Čo tvoje plány do budúcnosti? Už máš niečo nové rozpísané, prípadne aspoň rozpracované a spoznámkované?
Nemůžu nepsat, je to potřeba jako každá jiná. Spíš oželím spánek než psaní, takže pokud mě potkáte na ulici, budu asi vypadat jako zombie, ale budu šťastná zombie. Se spoustou rozpracovaných věcí.
Pre čitateľov Fandom.sk riskovala krk Ena.
Súvisiaci link:
Recenzia – Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku