 |
Přiznám se, že na další krvavou řež zabíječů čehokoli jsem se velmi těšil a podle zájmu v knihkupectví jsem nebyl sám. Zdá se, že potoky krve mají stále značnou popularitu mezi čtenářskou obcí. Jak už to však bývá, velká očekávání přinášejí i velká zklamání. Tentokrát to zklamání nebylo velké, ale přesto bylo. Důvod je jasný a krásně ho vyjadřuje jeden ze známých sarkastických „zákonů“: „Každá změna může být jedině k horšímu.“ A přesně to se přihodilo i v této knize.
Zápletka je vcelku jednoduchá: Trollobijce Gotrek Gurnisson se svým kronikářem Felixem Jaegerem se mají vydat přímo do chřtánu nepřítele – do Pustin chaosu. Konečně byl totiž nalezen způsob, jak se tam relativně bezpečně (tj. není to úplná sebevražda) dostat a prozkoumat ztracené trpasličí město.
Než ovšem výprava započne, musí se hrdinové opět vypořádat s šedým věštcem Thanquolem z rasy Skavenů, se kterým měli co do činění v minulém díle. A nyní přichází novinka: Rozvinuté trpasličí strojírenství. V průmyslovém městečku u trpasličího dolu dochází k první bitvě a první desítky a stovky mrtvých se pro potěchu čtenářovu válejí po zemi. Bitva chvíli připomíná klasickou řež na meče, ale pak se změní na parodii války ve Vietnamu: Hordy skavenů jsou masakrovány bombami z trpasličích helikoptér (!). Následná výprava ve vzducholodi již pak nemůže nikoho udivit.
Trpaslíci jsou technicky tak na výši, že v příštím díle patrně vynaleznou atomovou bombu. Nedivím se parnímu tanku, granátům, vzducholodím ani střelným zbraním, ale tu helikoptéru nějak ne a ne překousnout. Leonardo da Vinci sice na přelomu našeho patnáctého a šestnáctého století jednu také navrhoval (on nakonec navrhoval i ten tank), ale od návrhu po sestrojení je ještě dlouhá cesta.
V knize jsou vynálezy sice popsány, ale kromě vzducholodě je jejich použití velmi sporadické a pro text nedůležité. Naopak se domnívám, že kazí conanovského ducha předchozích dílů, kde odvaha, síla svalů a dobrá čepel jsou prostředky pro řešení jakékoli situace. Na svaly a čepele samozřejmě dojde, ale stále se vtírá otázka, proč není výprava ozbrojena spíše palnými zbraněmi a granáty než meči a sekerami.
Postavy jsou popsány ve stylu odpovídajícím předchozím dílům. Psychologická charakteristika odpovídá žánru – u zabijáka trollů se žádná filozofická hloubka neočekává a byla by přímo rušivým elementem. U Felixe je naopak občasné filozofování vítaným zpestřením mezi utínáním hlav a údů.
Jak se dalo čekat, Felix se postupem času stává opravdu výtečným bojovníkem a mezi trpaslíky si získává značnou úctu. Autorovi se podařilo hlavní postavu dobře prokreslit a učinit z ní opravdu zajímavého hrdinu i po psychologické stránce.
Naopak trollobijci (nyní již dva) jsou nezničitelné stroje na zabíjení. Podle popisu pevně věřím, že by byli schopni si našroubovat zpět i uťatou hlavu. Možná by autorovi neškodilo se trošku mírnit, ale jsou to trpaslíci, tak proč ne. Těžko vyčítat nerealističnost smyšlené rase.
Příběh je rozdělen do dvou nesourodých částí, tj. na výpravu a děj před výpravou. Toto rozdělení ve mně budí dojem, že autor potřeboval dopsat ještě nějaké stránky a sáhl po osvědčených Skavenech, aby dosáhl nasmlouvaného objemu. Jak je druhá část knihy výborný kompaktní příběh, tak se první část jeví jako výplň z nouze.
Kromě potoků krve se v knize nalézají i popisy a vysvětlení týkající se Chaosu, což ocení zvláště čtenáři neznalí reálií Warhammeru.
Obálka je obdobná jako u předchozích dílů a ke knize se výborně hodí.
Závěrem mohu dodat, že všeho moc škodí. Trpaslíkům by neškodilo ubrat na nezničitelnosti, skaveních mrtvol by mohlo být i o několik desítek méně a trpasličí vynálezy spíše kazí atmosféru než aby něčemu pomohly. Rovněž děj před výpravou není zrovna tím nejlepším, co kdy autor napsal. Škoda, samotná výprava by byla výborným románem, byť poněkud krátkým.
V tomto stavu nemohu hodnotit výše než šesti body z deseti.
Zabíječ démonů, King William, fantasy (Polaris, přel. Matoušková Barbora, 189 Kč, 268 stran)