 |
 |
 |
 |
 |
Začiatkom mesiaca na čitateľov hororu zaútočila zbierka splatterových poviedok Marka E. Pochu a Martina Moudrého s názvom A bude hůř. Nádejný slovenský debutant a kontroverzný český románopisec v nej prostredníctvom drsných scén riešia otázky kvantových realít, posmrtného života, ale aj detskej šikany. V nasledovnom rozhovore sa dozvieme, ako autori sami vnímajú svoje dielo, jeden druhého či súčasný stav žánrovej literatúry v týchto končinách.
M.E.P.: Začneme zhurta. Aké zatemnenie mysle môže viesť etablovaného autora k tomu, aby vydal knihu s neznámym škrabákom… navyše slovenským?
M. M.: To víš… Quinton (Martinova poviedka v zbierke – pozn. M. E. P.) je natolik drsný, že je normálně nevydatelný… děti pláčí hlady a je třeba je nakrmit… žena potřebuje nový sobolí kožich… já zas prahnu po dalších a dalších čtenářských ovacích… Ono se to nasčítá a pak to člověka dožene k naprosto šíleným nápadům. Což mě přivádí k otázce… Jaké zatmění mysli může vést nadějného vítěze literárních soutěží k tomu, aby vydal knihu spolu s nebývale kontroverzním autorem?
M. E. P.: Trochu ťa poopravím: finalistu literárnych súťaží, ale nie víťaza. V českých súťažiach Ježíšku, já chci plamenomet a Rokle šeré smrti som skončil v top tri a v Ohnivom pere raz medzi prvými desiatimi. Aj to len na základe kontaktov, rodinných väzieb a rotácie tučných obálok. Ale o tom je život, či nie?
Pokiaľ ide o nápad vydať spoločnú knihu, oslovil si ma (a moje ego) ty. Hneď mi zaplo, že je to šanca ako sa vyšplhať do československých literárnych výšin. Že ma potiahneš riadny kus do kopca, o čosi bližšie k Olympu tunajších autorov splatterových rozprávaní. Príde mi to jasné ako facka chrbtom ruky.
Ale vráťme sa ešte k tvojej poviedke v tejto zbierke. Vravíš, že Quinton Cain je taký drsný text, že si ho netrúfol vydať žiaden domáci ani zahraničný časopis?
M. M.: Tohle bych rád poopravil já – jeden progresivní zahraniční časopis si troufl. Jenže pak se zalekl vlastní odvahy a k vydání nedošlo. Jinak je to ale pravda pravdoucí. Quinton Cain je napsaný – jako obvykle – v ich formě. Vypravěčem však tentokrát není jemný hloubavý intelektuál – jako například v Iustovi – ale muž akce. Drsňák mezi drsňáky. Dlaždič mezi dlaždiči. Zkrátka strašlivé hovado. A tudíž ani jazyk té povídky není nic, co by dokázali snést jemní a citliví čtenáři našich časopisů. V souvislosti s tím jsme dokonce uvažovali o označení knížky jako prodejné až od osmnácti let, ale nakonec z toho sešlo. Byli jsme se podívat v pár základních školách a v té povídce není jediné slovo, které by průměrný dvanáctiletý čtenář dávno neznal.
M. E. P.: Ináč to spojenie, ktoré máme v názve knihy – „A bude hůř“ – sa vinie všetkými tvojimi románmi ako zápalná šnúra. Zdá sa mi, že vyjadruje niečo hlbšie, než len predtuchu literárnych hrdinov, ktorí sa ocitli v prekérnej situácii. Niečo ako životný pocit jednej generácie.
M. M.: Hm… co ti na to mám říct? Samozřejmě máš pravdu. Ta zápalná šňůra už hoří a opravdu bude hůř. Ale nerad bych si tady hrál na proroka a kromě toho, někdy je lepší nevědět… A pro ty, kdo vědět chtějí, jsou tady moje knihy. Ale vidíš, můžu aspoň krásně navázat na tvou první otázku – proč jsem se dal dohromady s tebou. Máš jedinečnou příležitost vnést do tohohle rozhovoru pár špetek optimismu. Takže… Ty nemáš pocit, že bude hůř? Nebo přinejlepším, že líp už bylo?
M. E. P.: No, ak si povieme, že bude horšie, je to vlastne dobre – znamená to, že momentálne nám až tak zle nie je. A to je dôležité, lebo žiť sa má tu a teraz. Aspoň podľa môjho majstra zenu.
M. M.: A teď něco z úplně jiného soudku – já mám ve sbírce jednu povídku. Ty jich tam máš šest. Jakým stylem je píšeš? Máš hyperaktivní můzu, dobrého dodavatele koksu nebo gigantickou porci tvůrčího nadšení? V čem je to kouzlo?
M. E. P.: Veď práve z toho vyplývajú všetky moje problémy! Po každej novej poviedke mám pocit, že to už nie je ono a že už nikdy nenapíšem nič také geniálne ako naposledy. Okrem toho nejaký čas trpím strašnou autorskou krízou. Asi tak od narodenia.
Ale pomaly hádam stačilo o nás, trápi ma totiž iná, zásadnejšia otázka. Nemyslíš, že náš literárny vývrh predznamenáva úpadok slovesného umenia v týchto končinách?
M. M.: A bude hůř…
No dobře, vážně. Žádný úpadek nezpůsobíme… protože k němu už došlo. Překvapen? Neměl bys být. Pohlédni se mnou do minulosti.
Před dávnými lety se zrodil subžánr akční literatury. Byl pojmenován po svém otci, Mistru a zakladateli. Jak onen subžánr rostl a dospíval, byl hýčkán a rozmazlován svými konzumenty – nadšenými čtenáři. Tak se stalo, že byl vykleštěn, vykostěn a změněn v něco děsivého. A to něco je stále zde, mocnější než kdy dřív.
Zkus dnes napsat cokoliv obsahujícího alespoň jednu mrtvolu a okamžitě se objeví hodnocení, jak dobrá nebo špatná je to kulhánkovina. Ne knížka. Kulhánkovina. To, co dřív označovalo brutální příběhy o těch skutečně Hodných, se dnes používá v podstatě pro cokoliv. A co hůř, o ty Hodné už vlastně vůbec nejde. Za tu nejčistokrevnější kulhánkovinu se dnes – v letech, kdy On mlčí – považují knížky plné hlášek a akce. A zase hlášek. Ta nekonečně podmanivá poetika skutečných kulhánkovin se vytratila. Už nejde o příběh a hrdiny a atmosféru… vlastně už nejde o nic víc než o to, kdo dokáže napsat co nejvíc co nejbizarnějších puberťáckých hlášek.
Smutné, což?
M. E. P.: To veru hej.
M. M.: Ale nevěš hlavu. Do tohohle klimatu – do téhle mánie – přicházíme my. Pamětníci. Milovníci. Tradicionalisté. Sice nám nedělá problémy sem tam utrousit nějaký slepenec hláškoakce bez větších ambicí, ale nikdy neztrácíme ze zřetele, co je skutečným posláním každého spisovatele. A i kdyby toho nebylo, pořád ještě máme dost sebeúcty, abychom se sami sebe dokázali zeptat, jestli nepřispíváme k onomu úpadku – a to vůbec není málo. Takže možná nepředstavujeme úpadek, ale naději.
No, já chápu, že to není zrovna radostná představa, ale copak jsem to neříkal?
Bude hůř…
A po mém egomaniakálním výplodu by bylo dobré slyšet alespoň trochu racionální odpověď na tutéž otázku od někoho při smyslech. Stejně si musím vzít léky a tak podobně. Takže prosím, máš slovo.
M. E. P.: Preceňuješ moje schopnosti, ale budiž (k ničemu). Verím tomu, že vznik a rozšírenie neologizmu „kulhánkovina“ vyplýva z neznalosti adekvátneho termínu pre označenie daného žánru. Ten termín je, prirodzene, splatter alebo splatterpunk. Je to periférny subžáner hororu, kde sa miesi akcia, brutalita a hrôza s humorom, iróniu či cynizmom. Takže ani Majster Kulhánek nepíše „kulhánkoviny“ ale splatter.
A či prinášame úpadok alebo nádej? Z môjho uhla pohľadu určite neprichádzame s tým, že dáme svetu nového malého princa alebo Jonathana Livingstonea. Alebo, nebodaj, slepačiu polievku pre dušu. To skôr zrazenú bravčovú krv, ochutenú štipľavou paprikou a čiernym korením. To je však potrava, akú má fajnšmeker zvláštností na svojom zozname celkom hore. A tým, že ju nemôže mať každý deň, jej vzácnosť rastie. Oj, či som to pekne povedal, to si musím zapamätať pre televízne debaty. Teda, nie že by nás niekam pozývali, ale nikdy nevieš, nikdy nevieš…