 |
Poul Anderson, spisovatel, který se vždy na vysoké literární úrovni pohyboval jak ve světě sci-fi, tak ve světě fantasy, zemřel 31. července 2001 na rakovinu prostaty. Před samotnou recenzí bych mu rád věnoval malou soukromou vzpomínku, neboť to byl právě on, kdo mě svými Strážci času, útlou brožovanou knížkou s jasně oranžovou obálkou, která poprvé česky vyšla před třiceti lety, přivedl ke čtení sci-fi. Až po něm jsem objevil Roberta A. Heinleina (Dveře do léta), Isaaca Asimova (Ocelové jeskyně), Arthura C. Clarka (2001: Vesmírná odyssea) a Briana Aldisse (Nonstop). Bez Poula Andersona bych se k nim možná nikdy nedostal…
Geneze, poslední Andersonův román vydaný za jeho života, v roce 2000 (v září 2001 má ještě vyjít posmrtně román The Mother of King), je příběh o tom, jak by mohla pokračovat evoluce lidstva po dalších mnoho milionů let. Víc než o ucelené koncepční dílo se jedná o črtu, která pokládá znepokojující otázku, jak svobodná je naše volba určit si budoucnost a nakolik jsme schopni být samostatně myslícími bytostmi. Nebo spíše nakolik je nám to umožněno.
Román je rozdělen do dvou částí, první v útržcích a náznacích shrnuje vývoj Země a lidstva ve výše uvedeném časovém období, problémy, jimž je nutno čelit (např. postupné ochlazování klimatu způsobené změnou polohy Slunce a Země), a postupné narůstání vlivu umělé inteligence na lidské konání. Anderson se zde soustřeďuje na osudy především dvou lidí, Christiana Brannocka a Laurindy Aschroftové, jejichž osobnosti se po smrti stávají malou součástí vyšších inteligencí, jež posléze ovlivňují chod celého vesmíru (v případě Brannocka, který opustil Zemi ještě před svou smrtí jako člen vesmírné expedice, do galaktického uzlu jménem Alfa) a Země (v případě Aschroftové, jejíž osobnost byla načtena do zárodku umělé inteligence Gaiy, jež má na Zemi za úkol zkoumat „pozoruhodnou životní formu“ – tedy člověka).
Na střetnutí těchto dvou „lidí“, jakýchsi virtuálních obrazů biblických postav Adama a Evy, je pak postavena celá druhá část, takřka detektivní pátrání po tom, co vlastně Gaia se Zemí provádí a proč o svém konání Alfě nepodává prakticky žádné zprávy (Brannock je vyslán na Zemi jako součást Alfě podřízené identity jménem Poutník a s Gaiou komunikuje právě prostřednictvím osobnosti Laurindy Aschroftové).
K Andersonově cti je třeba přičíst, že na stará kolena nepropadl podobně zničujícímu samožerství jako Robert A. Heinlein nebo Isaac Asimov a že se nerozhodl chrlit kolem sebe tuny rádobymoudrostí a těch jedině správných životních pravd. Problém Geneze je ale v něčem jiném, totiž v nevyrovnanosti. Připadalo mi, že Poul Anderson chtěl mít první část rychle za sebou, aby se mohl soustředit na tu pro něj podstatnější, druhou, a tak úvodní polovinu neúměrně zkrátil a očesal do podoby vzájemně nespolupracujících fragmentů, které jsou každý jako by z jiné knihy (např. „povídka“ o „gladiátorských“ darvických hrách v budoucnosti vzdálené skoro dva tisíce let – chápu, že měla symbolizovat nástup vlivu umělé inteligence snažící se odstranit z lidského konání násilí, ale v podobě, v jaké je zde prezentována, působí neústrojně).
Paradoxně tak první část působí jako značně zbytnělý prolog, protože s dalším dějem nemá kromě uvedení hlavních postav do děje a nástinu situace, do níž se Země v okamžiku vyprávění klíčového příběhu dostala, nic společného.
O to větší překvapení pak přináší výtečná část druhá, která je sice rovněž smíchána z mnoha naprosto rozdílných ingrediencí (dostane se i na Andersonovu tak oblíbenou kombinaci sci-fi a fantasy), ale čtenář má pocit, že každá část příběhu je zde nutná a že bez ní by celková mozaika vyprávění nebyla kompletní. Celý děj pak graduje až k pozoruhodné a docela překvapivé pointě a následnému otevřenému konci, který je jednoznačnou otázkou „Má lidská existence nějaký smysl?“ bez odpovědi.
Z překladu jsem měl velice smíšené pocity. Jelikož nemám k dispozici originál, nedokážu přesně identifikovat, co je dobře, a co špatně, ale hlavní výhrady mám k neobratnosti některých pasáží, které jsem musel přečíst dvakrát i vícekrát, abych vůbec pochopil jejich prostý smysl („Téměř všechna zvířata mají jazyk ve smyslu vzájemné komunikace; mezi některými jsou jeho části dokonce naučené, ne vrozené a existuje možnost vývoje plnohodnotných dialektů. Mnohá jsou technologisty ve smyslu stavby věcí…“ str. 14). Také redakční práce byla průměrná, chyby při čtení sice vyloženě nerušily, ale i tak jich bylo dost.
Poul Anderson napsal mnoho lepších knih, než je Geneze, přesto si myslím, že se jedná o důstojný epilog jeho více než padesátileté tvorby a že jeho přečtení není ztrátou času.
Šťastnou cestu do Valhaly, Mistře.
Dávám: kniha 5,5/10, redakce 5/10