Útlou novelku Kniha tří zjevení napsal americký spisovatel Lloyd Alexander v roce 1964, tedy v době, kdy žánr fantasy ještě ani zdaleka nebyl tak populární jako dnes, kdy ještě nebyl „zaplevelen“ filozofií, erotikou, politikou ani touhou po penězích zosobněnou snahou popsat co nejvíce stránek. Napsal ji k potěše své a dětí, vždyť i v pro nakladatelství Albatros typickém doporučení v tiráži čteme „Pro čtenáře od 9 let“.
Je to představa hodná mistra magie Copperfielda nebo ďábelského Bulgakovova pokušitele Wolanda, ale nemohu si pomoci, z hlubin paměti se mi při čtení Knihy tří zjevení ruku v ruce pořád dokola vynořovaly dvě titánské postavy české a světové pohádkové prózy – Božena Němcová a J. R. R. Tolkien. Což o to, J. R. R. Tolkien tak velkým překvapením ani nebyl, vždyť mnohé postavy i scény jako by vypadly z Hobita či Pána Prstenů (ochránce zvířat a v souladu s přírodou žijící stařec Medwyn; zajetí v podzemní říši trpaslíků; démoničtí a nezranitelní sluhové zla, synové kotle), a také anglosaská a velšská mytologie, z níž autor čerpal, k sobě mají zjevně dost blízko, ale o tom, že by Lloyd Alexander někdy slyšel o naší pohádkářce, s úspěchem pochybuji. Proč sem tedy patří i ona?
Protože Kniha tří zjevení je spíše invenčně zpracovanou pohádkou, legendou či mýtem než fantasy příběhem, který z těchto mýtů a legend pouze vychází. A v tom je Alexander bližší Němcové než Tolkienovi. Jako kdybyste si vzali kupříkladu Sedmero krkavců, Šternberka, Čertova švagra, Zlatý vrch a Prince Bajaju, domysleli pár vlastních postav, určili si hlavní dějovou linii a umně to všechno smíchali dohromady.
A protože Kniha tří zjevení je jako každá správná pohádka především příběh s mravním naučením, skoro všechny postavy, se kterými se hlavní hrdina, mladý pasáček vepřů Taran, setká, s sebou nesou nějakou pravdu, kterou chlapec musí pochopit, aby svou obtížnou cestou k dospělosti s úspěchem prošel. A tak se díky Gurgimu, napůl opici a napůl člověku, připomínajícímu nejvíce ze všeho dobromyslnou verzi Tolkienova Gluma, dozví, že odlišný zjev a neurozenost ještě nemusí nutně znamenat něco špatného a zlého a také to, že zlé je naopak se nad jakoukoli bytost povyšovat. Díky Collovi, starému plešatému muži, který seje, orá a vykonává kovářskou práci na usedlosti mistra čaroděje Dallbena, zjistí, že opravdoví hrdinové mohou vypadat i jinak, než jak si vždycky představoval. A třeba díky Medwynovi pochopí, že každý živý tvor stojí za to, aby se jej člověk pokusil zachránit před smrtí.
A to vše je nenásilnou formou zabudováno do klasického tolkienovského fantasy příběhu, kde cílem je doputovat na určené místo a zachránit tak svět.
Kapitolou samou o sobě je v Knize tří zjevení laskavý humor, který celé vyprávění odlehčuje a činí z něj velmi stravitelné čtivo i pro dospělé. Kouzelně jsou tu vykresleny všechny postavy té prapodivné družiny, ať už výše jmenovaný Gurgi, nebo trpaslík Doli, který dostává jen samé podřadné úkoly, protože se jako jediný svého rodu nedokáže stát neviditelným (i když se o to poctivě snaží a při každé trochu vhodné příležitosti skoro až do bezvědomí zadržuje dech, neboť právě toto je ten jediný pravý recept pro zneviditelnění); chudý král Flewddur z rodu Fflamů, který se z nechuti vládnout stal bardem, a protože před Radou bardů pro totální nedostatek talentu nesložil zkoušky, dostal darem kouzelnou harfu, jíž praskne struna, kdykoli zalže; a hlavně pak hubatá dívenka Eilonwy s rudozlatými vlasy a sarkastickými poznámkami o inteligenci pasáčků vepřů připravenými takřka za každou větou.
Ne, Kniha tří zjevení není úplně bez kazů na kráse, autor si občas musí trochu vypomáhat berličkami tam, kde už si neví rady (ve chvíli, kdy už to vypadá, že synové kotle družinu zajmou, jim najednou dojdou síly; je taky docela nepravděpodobné, že by král země nevěděl o ohromné armádě, směřující k jeho hradu, a všechno záviselo na Taranovi a jeho společnících), ale o tom to není. Přísná logika vyprávění zde není povinností, protože v pohádce se občas nějaký ten zásah vyšší mocnosti snese.
Komu tedy tuto knihu doporučit? Rozhodně ne milovníkům dark fantasy, kterým jde v prvém plánu o krvavé souboje. Také čtenářům rozsáhlých epických cyklů bude Kniha tří zjevení asi připadat moc strohá a rychle ukončená. Obdivovatelům Amberu se budou zase naučení a filozofický náhled zdát asi příliš průhledné a dětské.
Takže tedy nejspíš právě dětem a všem těm dospělým, kteří mají dodnes rádi pohádky.
Mně osobně Kniha tří zjevení v knihovně zaplní pomyslné čestné místo a přechodný stupínek mezi pohádkami Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena a Tolkienovým Hobitem.
Dávám: kniha 8/10 redakční práce 9/10
Kroniky Prydainu – Kniha tří zjevení, Alexander Lloyd, novela – fantasy – pohádka (Albatros, orig. The Book of Three, obálka Václav Rytina, překlad Pavel Medek, 191 stran, brož., 115 Kč, ISBN: 80–00–00916–1)