Kniha povídek Legendy sci-fi volně navazuje na podobně laděnou sbírku Legendy fantasy. Obě mají společného editora – Roberta Silverberga a obě vycházejí z téhož nápadu, posbírat nejznámější cykly žánru, oslovit jejich žijící autory a připojit tak k mnohdy už dokončeným sériím ještě něco navíc, krátkou povídku, která by dovysvětlila motivaci chování určitých postav, s nimiž jsme se seznámili, případně přiblížila události, na něž v cyklech samotných nezbylo místo.
Vzniklo tak jedenáct středně dlouhých povídek, které jsou naprosto rozdílné a spojuje je jen, možná s výjimkou nepříliš vydařené povídky Joe Haldemana Rozdělená válka, vysoká kvalita zpracování. Najdeme zde série, s nimiž se čeští čtenáři doposud neměli možnost seznámit (od Nancy Kress nebo Gregory Benforda) i ty, které důvěrně znají (Enderův cyklus Orson Scott Carda, Historie Heechee Frederika Pohla či Hyperion Dana Simmonse). Najdeme zde autory, které Silverberg zařadil i do předchozího dílu Legend (Ursula LeGuin, Anne McCaffrey) a my můžeme jen s úžasem konstatovat, že pro opravdové mistry žánru není problém přecházet ze sci-fi do fantasy a naopak a vytvářet tam nesmírně kvalitní díla.
Povídky samotné je lépe číst než o nich sáhodlouze meditovat, stručně lze říct, že z hlediska úrovně z valné většiny pokrývají spektrum od nadprůměrných až po vysloveně skvělé. K tomu prvnímu meznímu bodu bych řadil řemeslně velmi zručně napsanou Pohlovu povídku o prvních lidech, kteří se setkali s civilizací Heechee, Chlapec, který chtěl žít věčně, jež sice pouze rozvíjí téma známé už z románu Gateway, totiž motivaci lidí, riskujících život skoky do neznámých vesmírů, ale zaujme především v začátku vykreslením atmosféry Istanbulu budoucnosti. Povídka Anne McCaffrey Loď, která se vrátila je postavena na dialogu mezi lidským, jak jinak u paní McCaffrey než ženským vědomím obdařenou lodí a jejím mrtvým pilotem (zde nazývaným „sval“), kterého si loď oživí v podobě hologramu. Děj samotný je pak jen anekdotou, kterak mohou mírumilovné jeptišky bez toho, že by se dotkly zbraně, s přehledem zlikvidovat krvežíznivou civilizaci, o jejíž vyhlazení už léta usiluje celá flotila Ústředních světů ve vesmíru.
Orson Scott Card doplnil Enderův cyklus povídkou Investiční poradce o seznámení pomalu dospívajícího Endera s počítačovou přítelkyní Jane a zároveň i o tom, jak se Ender sám stal Mluvčím za mrtvé. Ve své podstatě jde o černohumorný příběh s mravním naučením, že okrádat lidi, a zvláště pak ty, co mají v zádech všemocný software jménem Jane, se nevyplácí. Výborně se to čte, což byl asi také cíl, jenž si sám Card stanovil, nic víc, ale také nic míň. Všechno podstatné už bylo řečeno předtím. (Nebo, pokud to vezmeme čistě chronologicky, potom.)
Zajímavý alternativní svět, nám doposud neznámý, vytvořil v sérii Roma Eterna Robert Silverberg. Vychází z předpokladu, že nevzniklo křesťanství a Římská říše přetrvala až do naší současnosti. Tím pádem jsou období gotiky, renesance i baroka naroubována na antický svět. Hlavním hrdinou povídky Poznávání Draka je historik Tiberius Ulpius Draco, žijící někdy v polovině našeho osmnáctého století, osobní poradce budoucího císaře, poněkud pomateného Demeteria. Životním Drakovým snem je sepsat životopis svého předka, slavného císaře Trajána Draka, který jako první dokázal v době „renesance“ obeplout svět a tím Římskou říši na dlouhou dobu stmelil. Historik tohoto císaře velmi obdivuje a dobu, ve které sám žije, s trochou despektu nazývá „druhá dekadence“. S nadšením se proto vrhá do četby Drakova lodního deníku. A zjišťuje, že všechno je jinak, než jak se domníval. Poznávání Draka je postaveno na věčném mravním dilematu, zda je lepší neškodné bláznovství, které sice nikomu neubližuje, ale zároveň ani neposouvá nic kupředu, nebo nesmlouvavá, na nic a na nikoho se neohlížející bezcitnost a krutost, jež ale mění dějiny. Výborná povídka.
Vrcholy sbírky jsou podle mého názoru tři. Pohříchu ten nejvyšší přichází hned na začátku. Povídka Ursuly LeGuin Stará Hudba a otrokyně by totiž vůbec nemusela být brána jako sci-fi. Umístit děj do Kosova, Čečenska případně na pomezí Palestiny a Izraele, klidně by mohla být považována za povídku ze žhavé současnosti. Ústřední postavou je zpravodaj vyslanectví mezihvězdného společenství Ekumeny na planetě Werel, Esdan zvaný Stará Hudba, který se má stát loutkou v rukou dvou proti sobě bojujících sil, z nichž každá ovládá jednu polovinu planety. Obě strany – původní vláda otrokářů i vzbouřenci, bojující právě za zrušení otroctví – touží jen po jednom, aby zpravodaj veřejně posvětil jejich činy a tím je víceméně uznal za legitimní. Paralelně s tímto vypráví paní LeGuin příběh mladé otrokyně Kamsy, pro kterou je nejdůležitější důstojně a v klidu nechat zemřít své nemocné dítě a nějaké ušlechtilé vyšší vize, přinášející svobodu, jsou jí zcela lhostejné, protože pod pojmem svoboda si představuje něco zcela jiného. „Bude svobodný,“ říká na jednom místě o Kamsiném synovi Esdan, aniž by věděl, že umírá. "Ano, bude, odpovídá Kamsa. Stará Hudba a otrokyně je dech beroucí, skvěle napsaná povídka o věcech, které jsou sice všude kolem nás, ale my je nejsme schopni vnímat, nám totiž děti neumírají na úbytě jen proto, že jsou odříznuty od civilizace, a kolem nás nevybuchují bomby a netrhají na kusy ty, se kterými jsme strávili celý svůj život.
Druhý vrchol přichází na řadu na konci první, „fialové“ knihy. Je jím povídka Dana Simmonse Sirotci ze Šroubovice, odehrávající se přibližně čtyři sta let po pádu Paxu, jak byl popsán v knize Vzestup Endymionu (Perseus, 1999). Vesmírem letí loď se skoro sedmi sty tisíci příznivci Amoietské Spektrální Šroubovice, jež se odmítli podřídit tzv. Sdílenému Okamžiku, při kterém se z lidstva stala něco jako jedním společným vědomím obdařená bytost. Loď řídí pětice umělých mozků, jež má za úkol civilizaci dopravit k obyvatelné planetě, kterou by mohla kolonizovat. Jsou již daleko za hranicemi známého vesmíru, když narazí na templáři a Vyvrženci, bytostmi, jejichž původ je v lidské rase, ale jsou jí již nesmírně vzdáleny, obydlený orbitální lesní prstenec. A tento prstenec volá o pomoc. Umělé mozky probouzejí devět lidí, kteří mají rozhodnout, zda přijít prstenci na pomoc, či nikoliv. Simmons celou povídku úžasně „klame tělem“, máte pocit, že víte, o co se hraje a kdo drží v rukou trumfy, abyste na posledních stránkách zjistili, že všechno je úplně jinak a otázka nezní: zachránit jednu civilizaci na úkor druhé? ale… Nechejte se překvapit. Na závěr nelze než se zmínit o překladu. Jana Radková se jej zhostila se ctí, košatý a elegantní Simmonsův jazyk je zde zachován a čtení přináší opravdový zážitek. Jsem přesvědčen, že umět Dan Simmons aspoň trochu česky, rozhodně by neposílal panu Reitmayerovi děkovné dopisy. Člověka znovu a znovu popadá vztek, kdykoli si uvědomí, jak se díky mizerným překladům podařilo nakladatelství Perseus pohřbít mimořádného autora. Být milionář, odkoupím práva a vydám kompletního Simmonse znovu, v podstatně lepším překladu. Jenže milionář nejsem, a tak budu muset nejméně deset let počkat, až se objeví někdo, kdo se odváží vyjít na trh s druhým vydáním…
Třetí vrchol sbírky tvoří podle mého názoru prostřední povídka „černé“ knihy, Pokušení Davida Brima. Vypráví příběh inteligentních delfínů, jimž je civilizací Buyurů, toužících mentálně ovládnout ve vesmíru všechny existující rasy, dána lákavá nabídka. Za cenu toho, že se vzdají samostatného myšlení, jim umožní vytvořit si svět, ve kterém budou žít, podle vlastních představ. A v tom světě můžou plnit funkci tzv. čarodějů, tedy těch, co ví víc a jsou díky tomu schopni ovládat celé skupiny jiných bytostí. Pokud příběh zobecníme, jedná se ze strany autora o polemiku s žánrem fantasy. Což Brin v doslovu k povídce i přiznává, když tvrdí: „Kouzelní hrdinové jsou skoro vždy lepší, silnější, mocnější než ostatní – ne proto, že se o své postavení zasloužili prací, schopnostmi či inteligencí, ale díky jakýmsi vnitřním mystickým silám, jež je staví nad obyčejné smrtelníky… Spolupráce zručných profesionálů, z níž vzešly pravé zázraky vědy a svobody v tomto století, je zapomenuta nebo vytěsněna. Vládci kouzelných slov jsou zpodobeni jako lepší lidé než obyčejní řemeslníci…“
Delfíni se takovémuto diktátu dokáží vzepřít, nejen proto, že jejich civilizace je založena na jiných základech než lidská (právě v důkladném prokreslení delfíního uvažování lze spatřovat jednu z příčin, proč je povídka tak výjimečná), ale i proto, že pro Buyury jsou naprosto neznámou rasou, které mozek funguje takovým zvláštním způsobem…
Vnímám jako nespravedlnost, že na další autory, kteří do sbírky přispěli, se v této recenzi nedostalo, protože jejich povídky si takový nezájem nezaslouží. Tak aspoň kratičké zmínky. Výtečná je povídka Cesta všech duchů Grega Beara, především pro autorovu schopnost imaginace a skvěle vykreslenou atmosféru zmaru. Nancy Kress a Gregory Benfordovi to už v Ikarii č. 8/2000 natřela slečna Magda Dědková, když knihu Suchá, chladná kolébka, ve které měli oba zmiňovaní autoři svá dílka, ohodnotila půlhvězdičkou s tím, že ji ani nedočetla. Nedočíst povídky Spící psi a Touha po nekonečnu by byla věčná škoda. Jsou totiž sugestivní a velice zajímavé. Spící psi Nancy Kress zejména pro svou civilnost a Touha po nekonečnu Gregory Benforda pro nesmírně pozoruhodný filozofický přesah o tom, čím se lidská mysl zásadně liší od mechanické.
Překlady všech povídek jsou výborné, redakční práce na velice slušné úrovni, obálka se musela soustředit na vypsání jmen všech autorů, kteří v knize jsou, a tak autorovi moc místa na improvizaci nezbylo, osobně se domnívám, že kdo chce, sbírku si na pultech najde.
První knihu hodnotím o bodík výše, protože je vyrovnanější a rámují ji opravdové skvosty – povídky Ursuly LeGuin a Dana Simmonse.