 |
Británie v době, kdy se postupně svět měnil ze starověkého na středověký, Británie krále Artuše – to je kulisa osmisetstránkového románu Marion Zimmer Bradleyové, prostředí, které je mnohem bližší britskému čtenáři než středoevropanům. Přesto artušovskému světu dokážeme porozumět – dokonce mnohem více, než třeba Francouzi a možná dokonce i spíše než Němci, byť jsou k vnímání podobných legend vychováváni Wagnerem a klasickými díly německé kultury.
Autorka se snažila dotvořit artušovské legendy, doplnit je o rámec, který křesťanští vypravěči a opisovači buď vůbec nevnímali, nebo dokonce úmyslně potlačovali. Podobně jako v řadě jiných zemí Evropy, i v Británii probíhal dlouhý, vyčerpávající a neúprosný boj původních náboženství zpravidla přírodního charakteru s monoteistickým křesťanstvím. Výsledek boje známe – projděte se několik minut městem, vyjděte na kopec a rozhlédněte se po krajině. Kostelní věže nesoucí některou z mnoha variant kříže jsou více než výmluvným svědectvím o tom, jak dopadla starobylá Bohyně z Avalonu. Skončila stejně jako Perun, Zeus, Jupiter, studánkové víly…
Viviane, Paní Avalonu, velmi pečlivě připraví složitou šarádu, která má zachránit náboženství Bohyně a zajistit mu místo po boku křesťanství. Ačkoliv její úklady jsou velmi propracované, Viviane hned na začátku pominula to nejdůležitější. Křesťanství je náboženství jediného Boha a v něm i v jeho okolí nezbývá místo pro žádnou jinou víru. Její snažení je tedy odsouzeno k prohře.
Mlhy Avalonu – i když časově pokrývají období až do Artušova pozdního věku – jsou v podstatě prequel Artušovských legend, protože MZB představuje čtenáři svůj pohled na background – zázemí (slovo pozadí považuji za ne zcela vyhovující díky jistým nevhodným konotacím) postav artušovských legend a jejich motivů. MZB se ale ve výstavbě jemného přediva vazeb a motivů dopustila mnoha zjednodušení a idealizací.
Tím asi nejdůležitějším zjednodušením je, že MZB si idealizovala znalosti děděné kněžkami Bohyně (kojení jako ověřený všelék na dětské avitaminózy), a podobně (či spíše protisměrně) si také schematizovala i křesťanství. Přitom ve té době obě náboženství měla víceméně stejnou úlohu – vládnout.
Taliesin – Merlin britský, druid, který je otcem prakticky všech významnějších postav příběhu, vážený biskupy i kněžkami Bohyně, je zřejmě idealizovanou projekcí autorčina vztahu k mužské a zejména otcovské autoritě. Doplňuje ji ale i dalšími mužskými postavami, Artušem, Lancelotem či Mordredem. Ti už ale jsou spíše figurkami na šachovnici, než šachovnicí samotnou. Jsou ale v porovnání s Merlinem mnohem lidštější, zvláště, když autorka vypustila velmi jemný a opatrný – přesto postřehnutelný – obláček o Lancelotově možné bisexualitě.
Autorka do děje uvedla také specifickou skupinu mužů – mladší milence královen vdaných i ovdovělých. Skoro jsem měl pocit, že bych měl spíše litovat ty ženy, než jejich budoárové doplňky (nebo bych měl napsat doplňki?). Vůbec při tom nevadilo, zda žena přijala křesťanství či vyznávala Bohyni – v tomhle dokázala Marion Zimmer Bradley zaujmout pozoruhodnou nestrannost, kterou v jiných aspektech tohoto románu již tak viditelně neudržovala.
Křesťanství neposkytovalo ženám příliš formální moci a Marion Zimmer Bradley tento motiv výrazně propracovala. Porovnáme-li Morgaine a Gwenhwyfar, vidíme, že na jedné straně stojí vzdělaná, kultivovaná a ideálem motivovaná kněžka Bohyně a na straně druhé hloupá, nepříliš motorná britská velekrálovna, slepě věřící křesťanské ideologii a přitom zmítaná rozporem mezi povinností vůči muži, kterému byla dána, a láskou k muži, kterému se chtěla dát.
Od Mlh Avalonu nečekejte akční drsňárnu, je to mnohem více práce s náladou, je to odhalování vnitřního světa postav, jejichž akční složku bychom měli znát z jiných pramenů. Dlouhá vyprávění, popisy pocitů jednotlivých postav – to vše je pouze dílčí součástí artušovského světa, skládajícího se z řady různých (a někdy i rozporných) legend, které v úplnosti zná jen velmi malý počet odborníků.
A ještě jedno zajímavé pozorování: pokud se v knize setkáváme s magií a kouzly, ale také se vzdělaností a moudrostí, jsou tu vždy vazby na Avalon, na kult Bohyně a na její kněžky. I když některé magické projevy můžeme považovat za výraz křesťanského Boha, autorka tuto vazbu pouze naznačila a nechala na čtenáři posouzení, zda to byl hněv Bohyně nebo msta Boha.
V knize najdete vložila řadu zajímavých postřehů, platných tehdy – a dnes možná ještě více. Nejednou je vyslovil Taliesin, ale nakonec zjistíte, že to jsou autorčiny citace. Myslím, že tato kniha (poprvé vyšla v roce 1983) podpořila obnovení zájmu o předkřesťanská náboženství a zvláště o vše, co je spojeno s Kelty, a v tom je její skutečná hodnota. Zároveň to je ale její nevýhoda – (negativní) idealizace křesťanství z knihy vyčnívá, ať ji máte zavřenou či otevřenou.
Tuto knihu je obtížné hodnotit, protože vztah čtenáře k ní je závislý na příliš mnoha faktorech, ať už mimoběžných či protiběžných. Křesťanské cítění a vztah k přírodnímu náboženství, feminismus a maskulinismus, vyprávění a akce, magie a racionalita, zmizelé zvyky a současná kultura – to je jen zběžný výčet toho, s čím se můžete v knize setkat či v ní můžete postrádat. Složitý příběh ze složité doby…
Čtenářský pocit z knihy mi ale pokazily nedostatky v překladu a v redakční práci – několik nemotorně přeložených vět, ale zejména chybějící či posunuté uvozovky v přímé řeči hodně vybočují z tradic nakladatelství. Což je ke škodě jinak dobré (byť z mužského pohledu ukecané) knihy.
hodnocení: autorské 8/10, překlad: drobná zakolísání, redakce 6,5/10 (uvozovky)
Marion Zimmer Bradley: Mlhy Avalonu překlad: Dana Vlčková obálka: Miloslav Disman Knižní klub – Euromedia Group, 2001 800 stran, 369 Kč ISBN 80–242–0664–1