Pokud Setkání s Rámou A.C.Clarka nebo Prstencový svět Larryho Nivena patří k vašim oblíbeným titulům, je tato kniha určena právě vám. Jsme na začátku 23. století. Lidé se konečně naučili létat ke hvězdám a hledají místo, které by mohli kolonizovat. Země je totiž na pokraji hospodářského kolapsu, přelidnění je neřešitelný problém, deštné pralesy už skoro zmizely, územím Spojených států se takřka neustále prohánějí tornáda a hladina moře se den za dnem pomalu zvedá. A abych to znovu připomněl: lidé se konečně naučili létat ke hvězdám! A díky tomu také přišli na to, že ve vesmíru nejsou sami. Všechno to začalo na jednom ze Saturnových měsíců, Iapetu, kde byla nalezena obrovská socha neznámého tvora, krásného, vznešeného, socha stará víc než 21 000 let. Lidstvo civilizaci, která ji vytvořila, s úctou pojmenovalo Staviteli monumentů.
První část románu se odehrává na planetě Quaraqua, kde archeologové již osmadvacátý rok zkoumají pozůstatky zaniklé civilizace, a zvláště se pak soustřeďují na v moři utopenou stavbu nazvanou jako Chrám větrů. Na výzkum už nemají mnoho času, protože „ekologicky osvícený“ politik Norman Caseway dokázal na Zemi prosadit, že by se Quaraqua měla terraformovat – tedy přizpůsobit pro život člověka – aby se přelidněné civilizaci, trpící hladomory, aspoň trochu ulevilo. A vůbec ho nezajímá, že archeologové jsou na pokraji objevu, který by mohl ovlivnit lidské společenství na několik století dopředu… Začíná boj o to, kolik se z unikátní památky na dávno zaniklou civilizaci dá ještě zachránit, než bude definitivně pro dobro lidstva zničena.
Hlavní síla románu Motory boha spočívá v jeho pestrosti. Prostředí, kde se děj odehrává, se neustále mění, od počasím a lidmi samotnými sužované Země přes podvodní svět planety Quaraqua, prostory kosmické lodi letící vesmírem, bujnou vegetací obdařenou planetu Beta Pacifica III až k velkému finále v nehostinném prostředí měsíce Delta bezejmenné planety bezejmenné hvězdné soustavy. Všechna tato prostředí jsou popsána přesvědčivě a barvitě, jako novodobí Odysseové jimi prochází skupina archeologů – ať už profesionálních jako doktor Frank Carson nebo Janet Allegriová, nebo amatérských jako pilotka Priscilla Hutchinsová řečená Hutch – kteří putují za svým Grálem, či vlastně drakem, za odpovědí na otázku, která stála život mnoho jejich kolegů: proč Stavitelé monumentů, ty ušlechtilé a moudré bytosti, zanechávající za sebou nádherné a dech vyrážející sochy, vystavěli na jednom z měsíců planety Quaraqua ošklivou a symetrickou nápodobu kamenného města, zvanou Oz, a jak se mohlo stát, že je toto město tak poničené.
A všechno, zdá se, souvisí s katastrofou, která se na všech objevených obydlených planetách periodicky opakuje každých 8 000 let.
Dalším obrovským kladem jsou přesvědčivým způsobem vykreslené lidské charaktery, když to porovnám s námětově podobnou knihou – Fosterovými Podobami života, kde jsem až do samotného konce měl problémy jednotlivé postavy vůbec identifikovat, natož pak chápat, oč jim vlastně jde (obě nejvýznamnější bioložky, které lidstvo mělo ve Fosterově románu k dispozici, byly mladé a krásné, jak to tak ostatně u vědeckých pracovnic už bývá, a kdyby se autor o jedné z nich nezmínil, že má problémy s alkoholem, těžko bych je od sebe rozeznal), stojí McDevittova kniha o několik tříd výš. Workoholička Hutch, která je pro svou práci ochotná obětovat i rodinný život, a přesto (nebo právě proto) je v podstatě nešťastná, egoistická lingvistka Margaret Tufu, jež se nakonec obětuje pro záchranu svých kolegů, archeolog Henry Jacobi, smrtí přítele, kterou částečně zapříčinil, zlomený a zatrpklý, a také všichni ostatní, to jsou lidé, jejichž pohnutkám můžete věřit, soucítíte s nimi a fandíte jim. Smrt kteréhokoliv z nich vás zasáhne a úspěch potěší.
Závěr románu a to, co vlastně archeologové objeví, prozrazovat nebudu. A to i přesto, že právě sem směřuje snad jediná výtka, kterou k ději samotnému mám. Je to přeci jen v kontextu těch mnoha světelných let, o kterých je v románu řeč, velká náhoda, že to, co všichni hledají, přijde na místo, kde jsou, právě ve chvíli, kdy tam čekají. Jestli si román přečtete, což vám vřele doporučuji, pochopíte, co mám na mysli.
Petra Kotrleho ani nemá cenu chválit. Jen jeho jméno samotné už dnes znamená pro knihu přinejmenším dva plus body předem – Petr Kotrle by si nikdy pro překlad nezvolil špatný román a nikdy by si takhle kvalitní dílo nedovolil špatně přeložit. Co mi ale na výsledné podobě knihy vadilo, byla nedostatečná redakční práce. Zvláště pak v pasážích, které jsou pro pochopení samotného smyslu románu podstatné, by se nemělo stávat, aby číslovka šestnáct byla zaměněna za šest (str. 453) a na nákresu na str. 456 pak datum 1 000 před Kristem za 5 000 před Kristem. Jestli to měl být kvíz pro eliminaci méně pozorných čtenářů, nevím. V každém případě to celou knihu trošičku znehodnotilo. O překlepech a vynechaných písmenech už se ani nezmiňuji, nebylo jich tolik, aby mě to znechutilo, ale víc, než je zdrávo, ano.
Celkově však mohu říct, že Motory boha se zařadí v mé knihovně na poměrně čestné místo, hned vedle již zmiňovaných A. C. Clarka a L. Nivena. Určitě se k nim všem ještě někdy vrátím.