Klub Julese Vernea (Poutník) připravuje na září (september): "Vrátil se. Pouštní škorpion Koniáš se vrátil. Vrátil se muž, který nejenže dokázal přežít peklo rozpoutané krutou válkou o poušť, ale který z tohoto pekla dokonce dokázal zachránit unesené děti. Tři. Ze čtyř. To je na tak šílenou akci, kterou jakékoliv aktivity ve smrtící poušti mezi neméně smrtícími armádami jsou, dost slušné skóre. A tenhle nájemný zabiják se vrátil.
Je o nějaký ten rok starší, o nějakou tu akci zkušenější, o nějakou tu jizvu bohatší a o nějakou tu mrtvolu hledanější. Hledají ho dvě skupiny lidí: jedna jej chce potrestat za to, koho všechno zabil, druhá mu chce nabídnout práci právě pro to, koho všechno zabil. Našel ho advokát Tobiáš Masner.
Tobiáš Masner totiž měl nápad. To není zas až tak překvapivé, jak by se mohlo zdát, spousta advokátů má nápad, když se jedná o peníze. A o čím větší peníze jde, tím více nápadů advokáti mají. Nejchudším vrstvám obyvatel proto právníci logicky musí připomínat – a také připomínají, to mohu potvrdit – duchem chudé absolventy pomocných škol. Jenže tentokrát šlo o neskutečné peníze, takže to byl neskutečný nápad. A možná, že dokonce neuskutečnitelný, ale to měl (doslova) na vlastní kůži vyzkoušet právě Koniáš.
Geniální věci bývají jednoduché. Plán Tobiáše Masnera a jeho společníků se zdál být geniálním, takže nebyl důvod nemít jej za jednoduchý. Na sestavení karavany o nejméně tisíci lidech, jejím převedení přes území několika málo států a státečků a konečně založení kolonie na úrodných jihovýchodních pláních snad opravdu nemohlo být nic složitého, tím spíše, že přechody jednotlivých států již byly zajištěny smlouvami a podepřeny tučnými poplatky i úplatky. Koniášovi se nabídka rovněž líbila; doposud mu platili pouze za mrtvé a případně za části jejich těl, ale dostat peníze za to, že někam někoho dopraví v pořádku a vcelku, respektive když se na místě narodí dvacet dětí, to pro něj bylo něco zcela nového.
Jenže během Koniášova postupného vnikání do problému dostávala genialita – a tím i jednoduchost – trhliny. Případná kolonie by totiž znamenala vážné ohrožení monopolu crambijského císaře na obchod s obilím. Kromě toho by vytvořila prostor pro nekontrolovatelné aktivity čarodějnických klanů, které by tak nebylo možné nahnat za sebemenší šlápnutí vedle na hranici a upálit, jak doposavad bylo běžným zvykem a současně temným dědictvím ještě temnější minulosti – vzpomínáte si na vyhlazovací válku v závěru Dlouhého sprintu?
Prostě a jednoduše: Trasa karavany křížila plány příliš mnoha příliš mocných lidí a naopak se stávala cílem příliš mnoha příliš chudých, leč všehoschopných lidí. A farmáři jedoucí založit si nové domovy jsou velice pomalí a zranitelní. Co je riskantní misí pro jednotku rychlých a skvěle vycvičených žoldáků, je pro několikakilometrový průvod celých rodin, dobytka a vozů se zbožím jistou zkázou. A zde, na ostřích čepelí mezi farmáři s jejich touhami a sny po novém životě, a lidmi takzvaného civilizovaného světa s jejich touhami a sny jim v něm zabránit, stál Koniáš.
První román – a v pořadí druhá kniha – Miroslava Žambocha nás zavádí do světa, který představil už ve sborníku Poslední bere vše. Je to na fantasy svět dosti zvláštní a svébytný, ale neskutečně zajímavý a funkční. Jestliže existuje ustálené spojení „svět, v němž pro samou magii není vidět na krok“, pak pro Žambochovy příběhy platí: svět, v němž pro samou politiku není vidět na krok.
Sám autor však zůstává oběma nohama na zemi. Ví, kde je jeho místo, a najmě pak kde je místo jeho hrdinů. Nedovolí jim procházet napříč společenskými vrstvami, protože ví, že ve skutečnosti něco takového není možné; že neexistují vyvolení, kteří (při vší úctě k R.E.Howardovi) „…černovlasí a zachmuření, s mečem v pěsti, zloději, pobudové a rváči, kteří chovali v srdcích velké smutky, sny a radosti, přišli, aby srazili zářící trůny světa pod podrážky svých zaprášených sandálů“. Proto se smutný hrdina Dlouhého sprintu rval s nejvyššími hodnostáři kouzelnických klanů, proto kat Hendrix s vyslýchaným Cranem masakrovali stejné oběti čarodějovy zvůle jako byli oni sami v Poslední bere vše, proto Pouštní škorpion Koniáš mučil, střílel a zabíjel nájemné žoldáky a vrahy. A ze stejného důvodu tak zůstane Crambijské impérium v rukách svého císaře; nájemný žoldnéř, zabiják a tajný agent Koniáš rozpoutá válku „jen“ mezi nájemnými žoldnéři, zabijáky a tajnými agenty, přičemž tyto „úrovňové mantinely“ dovedou čtenáře až k jednomu z nejúžasnějších konců hlavního lotra, jaký fantasy literatura pamatuje.
Na ostřích čepelí však není bezduchá masakrální záležitost, jak by se možná mohlo zdát, a jak se také poměrně často stává, rvete-li se pod cizí vlajkou za cizí ideály pro cizí peníze. Hrdinové románu bojují za své touhy, sny a přání, a to překvapivě nejen ti kladní. I pro řadu „záporáků“ se existence karavany stává čímsi víc než jen dobře zaplaceným problémem určeným k likvidaci; časem je jejich boj proti Koniášovi a lidem, které chrání, osobní věcí, kterou musí vyřešit za každou – jakoukoliv – cenu.
Je snadné zachraňovat svět, když víte, že vám nic jiného nezbývá, ale kolik z nás by se postavilo po bok hrstce šílenců, kteří se vzepřeli celému takzvaně civilizovanému světu? Kolik z nás by se vrhlo jenom s kuší a mečem proti obřímu samohybnému stroji Crambijského impéria? Zvláště pokud bychom věděli, že přeběhnutí se nejenže netrestá, ale bohatě odměňuje?
Měli bychom být vděčni životu, že tuhle otázku nemusíme opravdu řešit, a buďme vděčni Mirkovi Žambochovi, že ji pokládá svým hrdinům. Oživuje je tím a dává jim nejen schopnost vystoupit ze stránek knihy, ale i moc nad námi samotnými. Moc nad našimi sny a touhami, které jsou náhle a k našemu překvapení totožné s těmi jejich. A s nimi také naráží na realitu, zadupávané do země kopyty koní mnoha imperiálních i soukromých soldatesek.
Je to prašivý svět, ale výborná kniha. Je to noir fantasy."
Miroslav Žamboch: Na ostřích čepelí, Obálka: Milan Fibiger, cca 540 stran, cca brož., 199.- Kč, Noir fantasy