 |
Již podruhé se setkáváme s doktorem Huntem a jeho týmem v další vědecké detektivce z budoucnosti. V prvním dílu „Kdo zdědil hvězdy“ vědci pátrali po původu záhadného umrlce, který byl objeven na Měsíci a jehož stáří bylo určeno na 50 000 let.
Dozvěděli jsme se, že patřil k rase Lunarů obývajících planetu Minerva, nyní rozprášenou do pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Jeden větší kousek se odsunul trochu dále a nyní je znám jako Pluto. V závěru prvního dílu vědci vydedukovali, že Lunarové jsou přímými předky člověka.
Shodou okolností byla ve stejné době objevena na Ganymédu záhadná kosmická loď, která s tím vším měla také něco společného. Zdaleka ne příliš, protože její osazenstvo tvořili dvouapůl metroví tvorové zjevně nelidského původu. Také stáří 25 milionů let ji trošku oddaluje současnému dění. Od jejich výšky se také odvíjí název Obři a z místa nálezu zase dovětek „z Ganyméda“. O jejich něžnosti bude řeč v této knize a to předem vyzrazovat nebudu.
Z názvu je zjevné, že tentokrát bude řeč především právě o Obrech z Ganyméda. Opět je kniha napsána formou vědecké detektivky, kde vzrušení jen výjimečně zapříčiňují události, ale mnohem častěji nové objevy dávkované po kapkách v průběhu celé knihy. Znovu se bude jednat o nevyřešených otázkách předchozí knihy a některé zdánlivě vyřešené se musí otevírat znovu.
Základními otázkami tedy je: Jsou Obři rovněž z Minervy? Kam se poděli? Proč s sebou vozili dinosaury? A další a další otázky, které se vynořují v průběhu děje. Na většinu z nich dostaneme v průběhu děje odpovědi, ale zda správné se patrně dozvíme až v dalším dílu knihy. Čtenář se však nemusí obávat – vše podstatné je řečeno a děje jsou uzavřeny. Příští kniha bude zase další příběh.
Postavy románu jsou většinou různí (velmi různí) vědci a jako vědci se i chovají. Diskutují o problémech, občas se hádají, ale nakonec vždy zvítězí síla logiky a argumentů. Tady leží i základní klad knihy – téměř všechno je uvěřitelné, logické a reálné.
Mírně jsem však již narazil i na zásadní problém knihy – vždy zvítězí síla logiky a argumentů. Celá kniha je až neuvěřitelná idylka. Všichni se vždycky shodnou, s každým se dá argumentovat a nikdo snad ani nezná slova řevnivost, ješitnost a byrokracie. Spíš lze věřit na Bílou paní než na něco takového.
Tady se patrně výrazně podepsal rok vydání originálu 1978. Vzhledem k vědeckým disputacím a popisům techniky je až neuvěřitelné, že se stáří projevilo tak málo. Všechno řídí počítače (někde ovládané hlasem!), existuje Internet atd. Zároveň však také existuje komunistický Sovětský svaz, ale kdo mohl tou dobou předvídat pád Východního bloku. I Sovětský svaz je však plně integrován do bezproblémové budoucí společnosti a v ničem nepřipomíná nesmiřitelnou velmoc s imperialistickými choutkami, která je nám tak dobře známa.
V prvním dílu se nekonfliktnost ještě dala překousnout, vše bylo skryto pod povrchem, ale zde je tento stav přímo vystavován na odiv, až to připomíná komunistickou vzájemnost sovětské socialistické SF.
K překladu ani redakční práci nemám výraznějších připomínek.
Obálka odpovídá duchu knihy, ale podstatně více by se hodila na místo surrealistické malby na titulu prvního dílu.
Souhrnně řečeno: Veškeré vzrušení je čistě intelektuální a milovníkům akce se kniha patrně líbit nebude. I přes neakční charakter kniha rozhodně není nudná a velmi dobře se čte. Všechno je logicky výborně propojeno a popisované události jsou uvěřitelné.
Knize vytýkám neuvěřitelnou idyličnost bez jakýchkoli konfliktů vědeckých i mezilidských, problémů s politiky apod. Naproti uvěřitelnosti v rovině vědecké je pozadí děje k neuvěření. Rovněž postrádám výraznější gradaci, zvláště ve druhé polovině příběhu. Děj jen povlovně teče a závěr přichází téměř mimochodem.
V porovnání s prvním dílem jde o výrazný pokles kvality, který oceňuji šesti body z deseti.
Něžní obři z Ganymedu, Hogan, James P., sci-fi, vědecká detektivka (Straky na vrbě, orig. The Gentle Giants of Ganymede, obálka Darrell K. Sweet, překlad Marek Čtrnáct, 240 stran, brož., 135 Kč, ISBN 80–86428–10–9)