 |
Hlasy a někdo mě tahá pryč od světla. Bráním se. ale jak se můžu bránit když nemám sílu. Ještě jsem se ani nenaučil mluvit, bránit ani pořádně vnímat. Ještě jsem se nenarodil…
Podává mi ruku. nedosáhnu na ní a vím že jí chci a že s ní jsem spjatý. Ona jest mým osudem Jest..zvláštní slovo. Učím se a ani nevím zda bych měl tohle vše vědět. Ona mne vede. Jen jí věřím. Říká že je má matka. Zvláštní slovo. Matka. Vím že tam na mě čeká. Je hodná. Pomáhá mi. Naučila mě a vysvětlila slovo pomáhat. Řekla mi že díky ní žiji. Věřím jí. Sním a probouzím se. Doteď jsem spal. Řekla že až procitnu tak se konečně zrodím. Věřím jí. Řekla…cokoliv řekne je pro mě jako světlo. Doslova. Její slova září, čím víc tak i já. Tím víc vidím světlo. Čím víc světla, tím méně jí slyším. Ale mám příslib že se vrátí. Ona je moje jediná matka. A já věřím jen jí…světlo…ticho..pak jsem se narodil.
Špinavé a hnusné prostředí. Dva obličeje..ne..tři. Hlasy. Výbuch hlasů. Nesnáším je. Vzali mě od matky. V krbu hoří oheň. Krb..oheň…je stále se mnou…neznam slova…ale jsou v mé mysli. Jsem v její mysli.
Na podlaze vidím pentagram…matko, co to je..chápu. Ta hnusná? Babka kořenářka…dobrá…půjde jako první. Kam půjde? Aha…oheň v krbu nabývá žáru. Nikdo si nevšiml. Dali me na podlahu. Jsem spjatý..s matkou? Ale ne s tou správnou. Pupeční šňůra dostala čistý řez. To není to pravé spojení. To nejsi ty matko. Berou nůž, kterým přeřízli pupeční šňůru. Matko! Prkna mě studí do zad…do zádíček…nůž nade mnou. Zaplnil celé mé zorné pole. Ne! Stal se vším. Vším pro mne. Můj začátek a i můj konec. Matko! Klesá…oheň v krbu začíná žhnout. Matko! Já se bojím! Nůž se přibližuje a kolem se svět zastavil.
Z krbu povstal takový pán. Usmál se, je milý…dokonce udělal pár jiskřiček které mi přistáli na nose. Oni se otočili ale nevidí ho. Přišel ke mně a něco mi řekl. Zachichotal jsem se. Jako malý rošt´ák. To jsem celý já. Opakuji po něm:„Grznaschiiihragraznar!” Asi jsem je překvapil. Nevím proč. Začali hořet. Pentagram s nimi i babka kořenárka. Co to říkala? Něco o věčném pronásledování? Byla vtipná jak tancovala v ohni.
Zkusil jsem se postavit. Pán z ohně se usmál. Maminka taky…cítil jsem to…cítil jsem jak jsem vstal..jak jsem se …zrodil.
..o několik desetiletí později…
Léta jsem přemýšlel proč zrovna já mám vzpomínky na své zrození. To když jsem zjistil že to moc lidí nemá. Vyháněli mě. Zkoušeli mě zabít a tak. Maminka na mě dává pozor. Je hodná. Moc se nevidíme. Miluji jí. Ona je mnou a já jí cítím na každém kroku. Nesmím o ní mluvit jako o Matce. Lidi a různí existence nechápou a ani nechtějí. Můj smysl života byl dán. Pomáhat mamince.
„Jsi jen její zasraná loutka!” Křičel na mě jeden nekromant ale nechápal jsem ho.
„Maminka je na mě hodná,” odpověděl jsem klidným hlasem. Maminka říká ať jsem klidný. To že světy vznikly v chaosu neznamená že se máme chovat hlučně.
Souhlasím. Mám rád klid a ticho. Všíchni jen křičí a jsou naštvaní a neumí se chovat…ještě že mě Maminka učí a stará se o mě…
Lidi si myslí že se svět točí kolem nich. Neuvědomují si že nejsou ani ty figurky na šachovnici. Jsou pouze stopové množství bakterií co zůstává na šachovnici.
Jsou tak důležití jako když hráč, v průběhu hry sfoukne smítko z šachovnice…a ani se nad tím nepozastaví.
Kdyby to věděli tak se zblázní. Ale to je jejich věc…oni neposlouchají. Ale budou. Jednou budou muset. Já je na to připravím. Já jsem tu aby mě poslouchali. Já jsem ten jehož uslyší jako posledního. Poslední věc ve své existenci. Já jsem poslem své matky. Já jsem zvěstovatelem konce, já jsem poslední věc před smrtí…a i po ní…já jsem váš konec. Já a moje matka…matka vás všech…
… Královna nad životy…
Léta se přelévali v desetiletí. Rostl jsem. Skrýval a tajil svůj původ. Klidný a vyrovnaný sváděl boj s osudem…a s lidmi.
Vyrůstal mezi lidmi a věděl jsem k čemu jsem předurčen. Nechtěl jsem si to připustit. Stal jsem se poutníkem. Poutníkem mezi světy a životy jsem byl celý život, díky moci mojí matky. Cestoval jsem a konal dobro. Zvláštní. Jsem zrozen ze zla a konám dobro.
Matka říkala že musíme zachovávat rovnováhu.
Chodím po světě a konám dobro. Nemám rád bezpráví. Nemám rád když slabší strádá. Nesnáším když si lidi neváží života. Takové rád zabiju a pošlu do náruče Matky. Oni si to zalouží. Ona na ně čeká. Ona je vždy na konci všech konců, na konci všech cest, na konci všech věků…ona je konec. Ona je se mnou a já s ní.
Jsem poutník a každého koho potkám se snažím prozkoumat, uvidět v tom pravém světle….každého se snažím poznat…škoda že na to nemám celý život…nebo mám…mám..?..Matko…?
Potkloukám se světem a moji rodiče..ty mě vlastně nezajímajjí. Vyrostl jsem v chatrči kde mě porodila matka kde taky ta čubka chcípla mojí rukou. Teda částečně. Narodil jsem se z rituálu. Nebylo to hezké. Chtěli mě zabít. Moje pravá matka..říkejme jí Havrana, mě ochránila. Poslal mi kamaráda. Krkavčela, menšího démona ze své říše. Byl to její komorník a staral se o její potřeby. Byl to prostě démonický knihovník. Život s ním byl skvělý. Žili jsme v jedněch rozvalinách které díky jeho kouzlům byli jako palác. Učil mě šermu, magii a etiketě. Díky němu jsem jaký jsem. Kromě toho jsem Princ sfér, Ničitel světů a Pokořitel lidské dimenze. Jenže to jsem musel opustit když začala válka bohů. Nikdo to nečekal. Kecají, diskutují a hádají se věky. Jednoho dne odešla Matka bojovat. Odešel i Krkavčel. Zůstal jsem sám. Musel jsem se stáhnout. Když po vás jdou ničitelé galaxií a světů…no mysleli jste si že to jste vy a najednou…a tak se schovávám a tajím svojí totožnost. Věřím a čekám..a tak prohledávám celý svět…hledám tě matko…vím že nasloucháš…vím že jsi tu se mnou jak ty i Krkavčel…
Jak jsi mě to učila matko. Radím králům a naslouchám žebrákům. Jsem ten jenž se pohybuje na hranici mezi dobrem a zlem. Jsem na konci všech debat o válkách a na začátku všech mírových podpisů…třeba to jednou pochopí. ..třeba jednou. Do té doby budou umírat…
…stojím na kopci a naslouchám přílivu…miluji chaos a tak i moře..tříští se o skály pokaždé jinak..pokaždé doufá…stejně jako já…měsíc se zbarví do ruda a kolem prolétne krkavec…jste tu se mnou a já tu budu s vámi…a najdu vás..
To byl příběh o mě. Něco málo o tom jak jsem žil a žiji a jak budu žít.
Jsem ten kdo projde kolem vás a požehná vám, podá pomocnou ruku či jen bude přihlížet. Jsem poutníkem procházejícím životem. Jsem poutník jménem Život a má matka je Smrt…
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.