 |
Každý rok seděla sama na skalce a vzhlížela ke hvězdám v očekávání migrujícího hejna.
Nejdřív se objevily jako pouhá tečka světla, sotva rozpoznatelná od okolních hvězd, a pak na jeden den, kdy se dotýkaly atmosféry, je ale dokázala rozpoznat pouhým okem. Vesmírné velryby. Kolosální tvorové, plující prázdnotou od planety k planetě. Kličkují mezi asteroidy a nikdy se nezastavují. Vzhlížela k těm tvorům s úžasem, když pomalým tempem proplouvali nad její hlavou po stovkách, a poslouchala jejich zpěv. Pro ně byla její planetka jen tečkou na nekonečné pouti, zatímco pro ni… Pro ni představovala celý život. Jeden kulatý kámen v nicotě, kde od pólu k pólu dojdete za několik hodin. Tam žila v dřevěné chatě se svým otcem, jediní dva lidé na planetce. Záviděla velrybám jejich volnost.
Otec hejno pozoroval z louky. Pro něj velryby nepředstavovaly svobodu, nechtěl sledovat jejich světélkující kůži, ani poslouchat krásu jejich zpěvu. Místo toho každý rok, kdy hejno proplouvalo okolo, pozvedl pušku a jedné z nich prostřelil srdce. Gigant dopadl na louku s ránou, která otřásla celou planetkou jako malé zemětřesení. Dcera sebou při tom zvuku trhla a pozorovala proplouvající hejno s prázdným místem v jeho středu.
Jako malé jí nedošlo, že maso, které s tátou celý rok jedí, má něco společného s velrybami. Nedokázala si to spojit. Ale jak rostla, smažené a pečené plátky masa jí stále více odpuzovaly, až se nakonec rozhodla, že velrybí maso jíst přestane. Neviděla smysl v tom, vysvětlovat otci své rozhodnutí, protože on by to stejně nepochopil. Nikdy nic nechápe.
Otec se na ni díval, jak sedí nad netknutým jídlem a nesouhlasně kroutil hlavou. Podle něj byla její nechuť k jezení velryb jen pouhá dětinskost a věřil, že jestli takhle bude pokračovat, zničí si zdraví. Přesto, když se na planetce objevil obchodník, snažil se vyměňovat drahocenný velrybí olej kromě obvyklých nezbytností také za plodiny, které nahradí živiny v mase pro jeho dceru. A mezitím se jí to během měsíců, ze kterých se stávaly roky, snažil rozmluvit. Jsou přece velrybáři. Kdyby ta zvířata nelovili, přišli by o způsob obživy a museli se přestěhovat do jedné z velkých planetárních kolonií a tam pracovat v továrnách a žít ve špíně. Tohle byl jediný způsob života, a to ona nedokáže pochopit. Nikdy nic nechápe.
Dcera stále sedávala na skalce. Často vyhlížela hejno svým teleskopem a když se konečně objevily na obloze, občas si jen lehla na kamení a naslouchala jejich zpěvu. Jejich magickou píseň svobody.
Po letech si ale všimla, že migrujících velryb každým rokem ubývá. Ze stovek se stávaly desítky a rána z otcovi pušky jí do srdce zasadila větší díru než obvykle. Běžela domů a už ve dveřích se na něj obořila, že musí s lovem přestat. Nedokázala ale vyjádřit svou myšlenku dost jasně a otec o tom nechtěl ani slyšet.
Místo toho jí přikázal, že další rok si velrybu zastřelí sama. Když nedokáže pochopit co je nutné, bude jí to muset naučit. Naučí jí střílet a až se znovu objeví hejno, zasadí smrtelnou ránu ona. Třeba potom konečně dospěje.
Další rok je na skalce vyhlížela dřív než obvykle. Hleděla přes obzor a nervózně čekala, kdy se na hvězdném poli objeví ta zářivá tečka. Bála se toho momentu, kdy bude muset stisknout spoušť. Otec si myslí, že je měkká, a možná má pravdu. Ale z pomyšlení na váhu pušky v jejích rukách zvedal žaludek a ona s tím nedokázala nic dělat.
Až teleskopem konečně spatřila pomalu se přibližující tečku, která byla zase menší než loni. A jak konečně začala rozeznávat obrysy, její srdce se propadlo. Jedna. Letos už je jen jedna. Poslední Velryba.
Sedávala tam pak každý den a pozorovala Poslední Velrybu na její cestě. S její kůží, odrážející svit hvězd, a jejím zpěvem, najednou znějícím tak osaměle. Jako smutná balada zpívaná jednohlasně. A ona se nikdy necítila blíž k tónům jejich hlasu než právě teď k hlasu té Poslední. Když se přiblížila k planetce, viděla jí teleskopem až do očí. Na chvíli se cítila, jako by v nich zahlédla smutný záblesk. Ne, to nemůže být pravda. Ten smutný záblesk, to byly její vlastní oči, ne velrybí.
Snažila se otci vysvětlit, že je poslední, ale on tomu nerozuměl. Byla to nutnost a někdo ji musel udělat. A jestli je opravdu poslední… Tak se pak uvidí, jak si obstarají obživu příští rok. Teď byl čas starat se o zítřek, kdy velryba propluje nad loukou, odkud se dá nejlépe střelit. Posadil si dceru do kuchyně. „Slib mi, že na můj povel vystřelíš.“
Na povel? Jak by mohla tak jednoduše zabít Poslední Velrybu? Chtěla se hádat. Chtěla ztropit scénu a křičet a utéct a odletět pryč ke hvězdám, aby mohla bez cíle cestovat neprobádanými kouty galaxie. Místo toho jen přikývla. Nemělo smysl se s ním hádat, protože on by to stejně nepochopil.
Dalšího rána ji vzal na louku. Zemi tam brázdilo několik hlubokých příkopů rozryté hlíny – místa, kde umírající velryby každým rokem dopadly. Tam jí do rukou dal pušku a poodstoupil, aby pohlédl k obloze.
Poslední Velryba teď prolétala přímo nad nimi. Takhle zblízka si konečně uvědomíte jejich nezměrnou velikost. Puška se jí teď zdála o něco těžší. Přestože se jí ruce třásly, zvedla zbraň, s přivřeným okem namířila zvířeti na bok a odjistila zbraň. Jejím vlastním srdcem v ten moment prolétávaly tisíce malých střel. Čekala na povel.
A když otec vykřikl teď! zůstala zmražená na místě. Její prst třesoucí se na spoušti. Polkla a sledovala, jak se její terč přibližuje k obzoru, a stále se nedokázala přimět k tomu, aby stiskla spoušť.
Když si otec uvědomil, že nevystřelí, vrhl se na ni, div ji přitom neporazil k zemi. Vytrhl ji pušku z rukou a rychle zamířil na velrybu. Dcera během jednoho úderu srdce, než si to dokázala pořádně rozmyslet, strhla otci napřaženou zbraň zrovna, když se ozvala ohlušující rána. Velryba na těle neměla ani škrábnutí. Její srdce zrovna přešlo hranici horizontu.
Otec hodil s vybitou puškou o zem a sledoval ploutev pomalu mizející za kopcem. Otočil se k ní s rozzuřeným obličejem. Ve vzduchu mezi nimi se vznášela nevyřčená otázka: Co teď?
Otočila se a dala se na útěk. Lesem, polem, přes kopec a na skalku včas, aby ještě viděla velrybu pomalu se vzdalovat od planetky. Slzy jí z očí začaly téct ve vodopádech, stékaly jí po lících a padaly na kámen pod ní.
Po chvíli ucítila dotek na rameni. Otec stál vedle ní a vztek se z jeho obličeje už se vytratil, teď nahrazený lítostí. Sedl si vedl ní, jeho ruka stiskla tu její, pevně a přitom jemně, teplo se rozlévalo po jejích studených prstech. Poslouchala vysoké tóny velrybího zpěvu, které se pomalu ztrácely v tichu, a ta tichá otázka stále setrvávala mezi nimi.
Společně vzhlédli k obloze a s výhledem na neznámé hvězdy v dáli sledovali Poslední Velrybu na její cestě vesmírem.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.