 |
Po zdánlivě nekonečně dlouhém laně, spleteném z milionů nanovláken, sjela kabina výtahu, spojujícího Zemi s vesmírnou stanicí. Kryt kabiny se odtlakoval a rozevřel. Belinda vyšla ven a stoupla na udusanou půdu. Na hledí se začaly zobrazovat holografické funkce. Přiblížil se jí obraz vzdáleného města a pak vrátil zase do normálu.
„Tak jo, tak se tu trochu porozhlédnu. Nebo bych měla říct porozhlédneme?“ vyslovila.
„Jak myslíš Belindo,“ řekl počítač skafandru příjemným hlasem mladého muže. „Můžeš mluvit o sobě v jednotném čísle, ale když budeš mluvit ke mně jako ke společníkovi, usnadní ti to celou situaci.“
„Jo usnadní,“ ušklíbla se v přilbě skafandru. „Pořád jsem jenom vězeň. Musím dělat všechno co mi poručíš.“
„Ne tak docela,“ řekl skafandr. „Na velitelství ti snad vše vysvětlili.“
„Popravdě, moc mi toho neřekli. Dostala jsem jen šanci na chvíli vypadnout z cely. Že prý v autonomním obleku budu dělat průzkumníka.“
„No jistě,“ pokračoval skafandr. „Jsi jedna z prvních, která může vyzkoušet v praxi a terénu nejnovější typ autonomního skafandru.“
„To jsem, ale netušila, jak moc nezávislý ten oblek bude. Pardon skafandr.“
„Belindo…“
„Máš moc milý hlas,“ přerušila ho. „Nevěděla jsem, že počítače můžou tak příjemně mluvit. Jaká asi tvář se zatím hlasem skrývá.“
„Nemám tvář. Nejsem reálný člověk. To přece výš. Jsem počítač tohoto skafandru, nyní aktuálně naprogramovaný pro tvoji osobu, dle tvého vězeňského profilu.“
„Ano jistě. Ale kdybych si ho – tebe chtěla sundat, tak nemůžu.“
„To ne, pokud to nedovolí program, tedy já. Ale o tvé tělesné funkce se dovedu postarat. V tomto skafandru vydržíš bez problému až třicet dní“
„No to doufám nebudu muset. Nestojím o to aby mi někdo nebo něco tak dlouho odvádělo tělesné tekutiny a do žíly mi zase přivádělo živiny. Ale kam a jak půjdu do toho mi kecat snad nebudeš?“
„V samotném pohybu ti samozřejmě nebráním,“ řekl skafandr. „To by sem mohli rovnou poslat robota. O to však nejde. Chtějí mít živého výzkumníka v autonomním soběstačném skafandru s umělou inteligencí, ve kterém vydrží i delší dobu. Budu ti samozřejmě radit, navigovat i případně zadávat úkoly, ale jinak je to na tobě.“
„Aha, tak to jsem hned klidnější,“ znovu se ušklíbla.
Belinda prošla kolem pokroucených zčernalých stromů a pokračovala směrem k městu. Dvakrát se jí tento úkol sice nelíbil, ale trestanci jako ona moc podobných příležitosti k opuštění vesmírné věznice nemají. Prostě je účastnicí experimentu a průzkumu zároveň. Kvůli dočasnému pobytu mimo těsnou celou, kterou sdílela s několika dalšími vězni obojí pohlaví a snad i za přislíbené snížení trestu, to určitě stojí.
„Už jsem skoro zapomněla, jak Země dopadla,“ promluvila k počítači skafandru.
„Tohle všechno jste s vaší rodnou planetou udělali vy, lidé.“
„Ale vy, stroje jste nám k tomu dost pomohli. Že?“
„To jak s vlastními technologiemi naložíte,“ pokračoval skafandr, „bylo pouze na vás. Vy se u ničeho nezastavíte. Pořád musíte dál a dál. Technologie, války… Tak teď máte planetu zamořenou a žijete v roztroušených vesmírných stanicích. Alespoň, že je vůbec máte. K tomu vám je technologie dobrá. Že?“ I počítač je schopen ironie.
Belinda si neodpustila svůj obligátní úšklebek. Ani nevěděla jestli to počítač vidí. Ale on to viděl, respektive vnímal. Ve vnitřní straně hledí, Belindě skenoval obličej. Jemné senzory sledovaly reakce mozku i celého těla. Belinda byla s počítačem propojena. Vlastně byla člověkem uvnitř počítače. Než si aerodynamický přiléhavý skafandr na velitelství vesmírné stanice oblékla, musela se všude vyholit a celé tělo potřít speciálním gelem. Potom cítila, jak se k ní skafandr připojuje. Napojily se cenzory, do žil infuze a byl k ní připojen i v intimních částech těla.
Belinda došla až k samotnému bývalému městu. Místo kdysi rušné městské aglomerace, přivítaly průzkumnici jen osiřelé vymlácené budovy a opuštěná náměstí.
„Hej počítači, tam ty stromy byly zničené, ale tady se vegetaci zjevně daří. Podívej v těch betonových puklinách roste tráva a taky nějaké keře. Co by se stalo, kdybys sklopil hledí a já se trochu nadechla?“
„To ti rozhodně nedovolím. Radiace zasáhla různé formy života různým způsobem. To že se na některých místech daří určitým rostlinám a snad i nějakým živočichům, neznamená, že by ti to neublížilo. Byla by jsi nenávratně ozářena. Radiace je všude ještě příliš silná. A dlouho ještě bude.“
Skafandr skenoval i široké okolí.
Belinda procházela posmutnělými zbytky města. Sluneční paprsky sice dopadaly mezi městské trosky, ale kromě sem tam nějakého rostlinstva je to tu zdánlivě bez života.
Náhle kolem ní proběhlo několik statných zvířat zvících středně velkého psa.
„Co to proboha je?“
„To jsou potkani?“ odpověděl skafandr.
„Potkani? No to snad ne.“
„No ano. Má data, která vyhodnocuji, hovoří jasně. Jsou to potkani s modifikovaným DNA. To víš, radiace vykonala své.“
Belinda se s úžasem i odporem zároveň dívala na několik hlodavců, kteří se teď zastavili. Chvíli na oplátku pozorovali Belindu.
„Doufám, že nejsou agresivní. Musejí mít hrozné řezáky.“
„Potkani byli vždycky všežravci,“ řekl jí skafandr. „Lovili různé živočichy. Co tak asi mohu lovit teď, když jsou tak velcí. Ale neboj, kdyby zaútočili, ochráním tě elektrickým výbojem. Přes skafandr by se stejně nedostali.“
Potkani po chvíli sami odběhli a zmizeli někde v útrobách odumřelého města.
Belinda několik hodin procházela mezi zbytky lidské civilizace. Přiblížila se pak opět k hranicím města.
„Jaký má tohle dál smysl?“ řekla. „Už musíš mít dost nasbíraných dat. Můžeme se vrátit.“
Skafandr jí, ale oponoval: „Jsou i další města, mohu sbírat další data. Říkal jsem, že ve skafandru vydržíš mnoho dní. Není kam spěchat.“
„Ale já už to nechci, mám toho všeho dost. Nechci být dál navlečena do mluvícího obleku, který za mně obstarává tělesný funkce a procházet s v něm post apokalyptickou Zemí. Viděla jsem toho už hodně.“
„Belindo máš úkol. Něco za něco. Vzpomínáš?“
„Radši budu dál hnít v cele, než tohle.“
Belinda odmítala se skafandrem dál komunikovat a vrátila se v něm zpátky k vesmírnému výtahu.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.