Jak přistupovat k psaní recenze na knihu, u níž víte, že od ní nemůžete čekat nic nového – a taky se ničeho nového nedočkáte? Proč vůbec číst takovou knihu? A proč ji, když to dovedeme do důsledků, psát? Ale božíčku, jak by diplomaticky pravila lady Sibyla, manželka velitele ankh-morporkské Hlídky, Samuela Elánia, to je přeci elefantární.
Pokusme se odkrýt odpovědi na tyto otázky postupně, třeba se společně dobereme i k tomu, proč se názory na Pratchettovu tvorbu mezi čtenáři fantasy tak diametrálně liší.
Recenze na sérii „Úžasná Zeměplocha“ jsou dvojí. Ty kritické tvrdí nejčastěji přibližně toto: Pratchett se opakuje, jde mu jenom o peníze, jeho humor je postavený pořád na tom samém fíglu, až to většinou není k smíchu, všechno už tu jednou bylo a vůbec – první dva díly byly nejlepší, pak už to šlo kvalitativně jen dolů. V mnohém mají pravdu.
Ty extrémně kladné recenze zase vychvalují nepřeberné množství nápadů, vynalézavost, s jakou přistupuje k rozličným žánrovým klišé, schopnost z kdejaké maličkosti vytěžit báječný slovní gag a vykřikují nadšením nad každým Smrťovým slovem. A protože Smrť vystupuje ve všech dílech, důvod nadšeně vykřikovat se vždycky najde. I tyto recenze mají v mnohém pravdu.
Tak jak to tedy je?
Na mysl mi přichází jméno P.G.Wodehouse, anglického humoristy, jehož nesmrtelná postava komorníka Jeevese (ostatně v Pratchettovi má také svůj odraz – jak jinak než v postavě komorníka Jeefese) vešla do dějin anglické literatury. Pokud si totiž přečtete libovolné dvě Wodehousovy knihy, máte pocit, že jste četli jen jednu. Tak jsou si podobné. Postavami, jazykem, zápletkou, humorem. A přesto se k těm knihám stále dokola vracíte a pořád vás rozesmívají. Je tedy špatné použít ten samý recept několikrát za sebou, když víte, že zatím vždycky zabral? Nemyslím. Pokud čtenář ví, do čeho jde, neprohloupí. A ti ostatní si Zeměplochu kupovat nemusí. Nežijeme v socialismu a Terry Pratchett není Julius Fučík.
Čili, mám-li to shrnout, recenzent by měl před započetím práce být obeznámen s předchozí spisovatelovou tvorbou a neměl by k ní přistupovat s temnými myšlenkami a předpojatostí v mozku na straně jedné, ale ani s nekritickým vše zastírajícím obdivem na straně druhé. Toť vše.
Přistupme teď k druhé otázce.
Proč Zeměplochu číst? A jak ji číst? Na to je odpověď jasná. Jako odpočinkovou četbu. Intelektuála Pratchett nadpozemským uměleckým zážitkem nenaplní. I když… pokud je intelektuál vnímavý a přístupný nám, obyčejnému myšlenkovému plebsu, ochotnému se zasmát i mluvícímu psu Gaspodovi, jistě ocení autorovu vzdělanost při čechovovských reminiscencích počínajících na straně 351 (a jako správný teoretik pak bude do svého vytahaného svetru vykřikovat: „U Ferlinghettiho! Kde však je Racek?!“).
Čtenost a nadšení z jednotlivých dílů u pratchettovského čtenářstva pak dozajista stoupá a klesá podle míry oblíbenosti vystupujících postav. Já osobně se bez mučení přiznám, že mám lorda Vetinariho, Elánia, Karotku, Anguu, Freda Tračníka nebo Nobyho o něco raději než skupinu kolem Babí Zlopočasné či osazenstvo Univerzity. Proto budu patrně při hodnocení tohoto dílu shovívavější.
A nyní něco úplně jiného o poslední otázce. Píše to ten Pratchett jenom pro peníze? Otravuje ho to už a popohání jej vpřed jen vidina narůstajícího bankovního konta? Kdo ví. Osobně si ale myslím, že ne. Výhoda zeměplošské série spočívá v tom, že balíky postav vystupujících v jednotlivých dílech jsou tři až čtyři. Ty výše jmenované, k nim pak do série ještě patří dnes již výjimečné samostatně laděné díly (např. Pyramidy, Malí bohové) a ty „smrťovské“ (poslední byl Otec prasátek). Sem tam se skupiny promíchají (Dámy a pánové). Pratchett si tedy může před tím, než začne psát, vybrat, na kterou z daných skupin má vlastně zrovna náladu, a přizpůsobit svou skoro roční práci právě tomu. A to je obrovská výhoda. Další výhodu pak vidím v rozlehlosti samotné Zeměplochy. Pořád je na ní ještě nepřeberně mnoho prostor, které jsme v románech nenavštívili a ve kterých je dozajista spousta oblíbených rekvizit fantastické literatury, jež Pratchett ještě nestačil zparodovat. Kouzelný je v Pátém elefantovi popis křehké politické rovnováhy v Überwaldu, kde se děj odehrává, kdy na jedné straně stojí vlkodlaci, na druhé upíři a z podzemí to všechno řídí trpaslíci. Vůbec, nápadů, kterým jsem se opravdu ze srdce zasmál, je tady víc. Nové dopravní oddělení Hlídky, které chodí po Ankh – Morporku a připevňuje nesprávně zaparkovaným vozům „botičky“; klan skvělých chirurgů Igorů, a zvláště pak ten nepovedený, odbojný, nejmladší, který má co říct i k otázce klonování – zatím sice pouze nosů a rajčat, ale není všem dnům konec, že…; vynález instantní kávy Leonarda da Quirm, jejíž výroba je provázena efekty podobnými práci s dynamitem… a ještě několik dalších. Nebudu prozrazovat.
Jediná věc, která mi ale na knize opravdu vadí, je naprosto absentující redakční práce. Být Janem Kantůrkem, asi bych se proti tomu, že po něm překlad nikdo nečetl, ohradil. Jak jinak by mohlo dojít k tomu, že všude možně chybí uvozovky, písmena, překlepy nejsou výjimkou, z interpunkčních znamének vám občas běhá po zádech mráz a jako shnilá třešeň na zkyslé šlehačce se kde tu objeví hrubá gramatická chyba. (Namátkou bych vybral úsek stran 186 – 200: str. 188: „…příbuzný?“zeptal se.; str. 190: Notak, vlci žádné… a ještě: Ten neošidíš, Mezi vlky…; str. 191: rodina…byla…hloupá Nejsem si jistá; str. 192: …delikátními pohyby si osušila, ústa.; str. 199: …obklopen dvěmi smečkami. Trochu moc na patnáct stran, co říkáte…)
Co napsat na závěr. Kdo nemá Zeměplochu rád, čtením této knihy si ji nezamiluje. Kdo je nekritickým obdivovatelem páně Pratchettových děl, bude nadšeně vykřikovat i tentokrát. Smrť se objeví na scéně celkem třikrát! Já sám za sebe mohu říct, že jsem se smál lehce nad obvyklý průměr. A tomu také odpovídá přidělený počet bodíků.