 |
Už jsme si zvykli na stále větší kosmické lodi pod vedením kapitánky Honor Harringtonové, na stále větší množství nepřátel, tisíce mrtvých, hejna raketových střel, energetické zbraně, výsadky a vůbec bitvy všeho druhu. To je přesně to, co ve čtvrtém pokračování série nenajdete.
Kapitánka je totiž na suchu a je ve vleku událostí rozpoutaných kolem jejího věčného nepřítele Younga, který se v minulém díle provinil „zbabělostí před tváří nepřítele“ a měl by být po zásluze odměněn trestem smrti. Vzhledem k formulaci „měl by“ je zjevné, že to nebude tak jednoduché – jeho otcem je totiž vůdce důležité opoziční strany.
Tím je dána hlavní zápletka knihy a také hlavní téma – politika. Román totiž není akční kosmická SF, ale spíše komorně laděná SF, ve které se dozvíme mnoho o osobě dame Honor, jejím milenci, přátelích, nepřátelích, nadřízených a především politickém systému a machinacích.
Nejsem znalec historie ani politických systémů, ale paralela království Mantichory s Velkou Británií mi připadne evidentní a Lidové republiky Haven s Francií dost pravděpodobná. V každém případě, ať již je politické zřízení jakékoli, je politika popsána jako snůška intrik.
Politiky autor popisuje jako čestné a charakterní (kladní hrdinové) nebo bezzásadové, zkorumpované a mnohdy i zdegenerované (záporní hrdinové). Opět se projevuje tendence autora téměř nepoužívat neutrální postavy – kladní hrdinové jsou kladní až do morku kosti a nenajdete na nich skvrnku (a všichni zbožňují hlavní hrdinku), záporní hrdinové jsou záporní až k neuvěření a zkaženost z nich přímo čiší (a všichni hlavní hrdinku nenávidí).
Postavy jsou dobře charakterizovány a zvláště u hlavní hrdinky je psychologii věnována značná pozornost, někdy však popisy hnutí mysli hrdinů připomínají parodii na Večery pod lampou. Zvláště popis co všechno se může zračit ve tváři nebo očích hlavní hrdinky je neuvěřitelný a plamen, který se skrýval v hrdinčině umělém (!) oku snad autor nemůže myslet vážně.
Popisy politické situace a světa všeobecně jsou propracovány do detailů a zvláštní pozornost je věnována oblíbeným „stromovým kočkám“ ze Sfingy – srdce milovníků zvířat jistě zaplesá. Přesto by nebylo od věci zopakovat přehled situace v měřítku větším než je soupeření Mantichory a LRH.
Tempo děje není valné, jak se dá u románu tohoto typu také očekávat, přesto se kniha dobře čte a s blížícím se koncem se zvyšuje i napětí. I když je Honor „na suchu“, přesto přijde na pořad i nějaká akce, střílení a jsou i mrtví. Na rozdíl od předchozích dílů autor (a zubatá) sáhne častěji i po hlavních postavách.
Obálka dobře zapadá do série a za povšimnutí stojí, že v pozadí zcela správně není žádná kosmická bitka, ale město. Autor obálky evidentně ví, co dělá.
Při čtení mne nerušilo nadstandardní množství gramatických ani logických chyb.
Ač se jedná o sérii akčních kosmický SF, tentokrát se o kosmické bitvy nejedná a skalní milovníci tohoto žánru se jí budou muset prokousat do dalšího dílu. Ostatním by mělo stačit, že jde o čistokrevnou SF v dobře propracovaném světě budoucnosti. Autor naštěstí nezapadl do stereotypu větších a větších lodí a větších a větších bitev. Změna námětu se pravděpodobně nebude každému líbit, ale moje hodnocení je nadprůměrných sedm z deseti.
Pole potupy, David Weber, sci-fi (Polaris, orig. Field of Dishonor, obálka Marek Fišer, Milan Mareček a Petra Horká, překlad Jiří Engliš, 382 stran, brož., 189 Kč, ISBN 80–85911–93–0)