 |
 |
 |
 |
 |
Miroslav Žamboch je človek, ktorý miluje príbehy – krátke, dlhšie i také na jeden román či románovú sériu. Keď mu nestačia príbehy od iných rozprávačov, rýchlo si vymyslí nejaký sám a napíše ho, hoci aj za jednu noc. A dobrých príbehov sa mu zrejme stále nedostáva, lebo neúnavne chrlí ďalšie – pre radosť svoju i svojich fanúšikov.
Mirek, dnes si už slávny a oceňovaný spisovateľ. O čom bola tvoja prvá poviedka, a kedy si ju napísal? Myslel si vtedy na to, že jedného dňa budeš žať vavríny a rozdávať autogramy davu fanúšikov?
Jmenovala se Vůně stroncia a z větší části jsem ji napsal ve třetím ročníku gymnázia na chmelové brigádě. Tužkou do čtverečkovaného sešitu. Řešil jsem v ní motiv kyborgizace a lidství, pokud si tedy pamatuji. A co se týče vavřínů, to jsem měl jednoduché: Nejprve jsem chtěl nějakou povídku vydat v časopise, magazínu; potom jsem snil o vydání knihy. Ale to opravdu jen snil. A dalším mým přáním bylo, aby lidé tyhle mé příběhy četli. Autogramy a fanouškové mě nikdy ani nenapadli. Velmi si jich vážím, jak fanoušků, tak toho, že stojí o můj autogram.
Jednou z najsympatickejších postáv, ktoré si vytvoril a ktorá ťa neskôr preslávila, je Koniáš. Čo ťa viedlo k tomu, aby si vytvoril takéhoto, musím povedať, antihrdinu – nepekného, zjazveného vyvrheľa, ktorý je vždy odkázaný sám na seba, lebo iba tak dokáže prežiť?
Teď si říkám, že jsem si měl před těmi zhruba dvanácti lety poznačit, jak jsem na něho vůbec přišel. Je vysoký, protože výška je ve spoustě sportů a následně i v boji výhodou; hubený je, aby sebou zbytečně netahal mrtvou váhu – navíc „na stezce“ asi není jídla nadbytek; vzdělaný je, aby měl rozhled, mohl komentovat a přemýšlet nad světem způsobem, který je mi blízký; zjizvený a ošklivý – alespoň něčím jsem musel kompenzovat jeho ostatní, z hlediska světa v němž žije, extrémně výhodné vlastnosti. A že je samotář? Tenhle charakterový rys je mi blízký, takže asi proto.
Najprv si Koniáša oživil v poviedkach, neskôr v románe. Ku koncu si mu ale predsa len doprial trochu toho ľudského šťastia. Čo ťa k tomu viedlo?
Snaha o vývoj postavy a možná i to, že jak sám stárnu, mám raději a raději pozitivní konce. Osobně si myslím, že v životě každého přijde okamžik, kdy už nechce jen pozorovat, učit se, prožívat, ale chce něco budovat. A pokud by Koniáš zůstal dál „na stezce“, tenhle vývoj bych mu nedopřál, a to by byla škoda.
A čo Bakly? Hľadal si protiváhu ku Koniášovi alebo to bolo ináč?
Pokud mám napsat důvěryhodnou postavu, musím se při budování jejího charakteru o něco opřít. Jedna možnost je načíst si spoustu věcí, nastudovat je; druhá je najít v sobě samotném kousky osobnosti, které je možno po „úpravě – vylepšení, zvětšení, pokřivení atd.“ použít při budování osobnosti hrdiny. Takže pokud má Koniáš vlastnosti, které bych sám chtěl mít, má Bakly v sobě spoustu vlastností, kterých se potenciálně obávám. V jistém smyslu jeho protipólem je, i když ne zrcadlovým. Také jsem se při jeho tvorbě inspiroval fyzickými lidskými limity. Věci, které Bakly v příbězích dokázal, jsou možné, jen je asi nikdy neuskutečnil jen jediný člověk.
Prelomovou knihou bola u teba dvojdielna Líheň, kde spájaš niekoľko žánrov, viacero plánov a navyše si významne zmenil pohlavie tvojho zvyčajného rozprávača :) Čo ťa viedlo k tomu, aby prišla na svet Marika Zaháňská a realita, s ktorou sa Marika musí potýkať?
Tak tohle si pamatuji naprosto přesně. Jednou v létě jsem seděl nad knihou Jiřího Kulhánka a rozumoval nad tím, že má skvěle „nahozené“ hrdiny, že mu to úžasně odsýpá a superschopnosti jeho postav mu poskytují spoustu možností si hrát. Zazněla lakonická odpověď: „Tak si to napiš taky.“ No a zkusil jsem to.
A co se týče ženské postavy. Tady nevím, co mě k tomu vedlo, ale zpětně vidím, že bez ženské hrdinky, královny, pro kterou umírají její válečníci, by to dobře nefungovalo. Promyšlení světa Líhně mi dalo dost zabrat, ale nakonec to všechno do sebe zapadlo. A knihy Jiřího Kulhánka v něm hrají důležitou roli.
V Predátoroch si farbistými a akčnými opismi svojich čitateľov presvedčil, že musíš byť majstrom ovládania rôznych terénnych vozidiel. Ako je to v skutočnosti? Si naozaj taký dobrý šofér alebo je to výsledok tvojej imaginácie?
Pocházím z Kopřivnice a tam se vyráběly a vyrábějí podle mě nejlepší těžké terénní náklaďáky na světě – Tatrovky. Asi skrze to jsem umírněným teoretickým fanouškem jakýchkoliv vozidel pohybujících se po kolech. Řidič jsem standardní, se zkušeností z asfaltových cest a dálnic. Pro Predátory jsem toho o autech a jejich řízení hodně načetl a konzultoval – dokonce jsem kvůli nejasnostech v diferenciálech, práci s nimi a způsobu jejich uzamykání, kontaktoval člena českého Discovery klubu (Land Rover Discover – offroadový automobil nejvyšší technické třídy). Slíbil jsem mu za konzultace (velmi věcné a rozsáhlé) výtisk Predátorů. Tento slib jsem nesplnil, protože jsem o jeho adresu přišel při zahlcení serveru spamy. Pokud by náhodou četl tento rozhovor, omlouvám se mu a stačí jen ta adresa, knihu pro něj stále mám odloženou.
Dúfajme, že mu to niekto prepošle. Čistej sci-fi sa venuješ len zriedka. Je pre teba sci-fi ventiláciou napríklad po dlhšom akčnom fantasy príbehu?
Asi ano, asi je to jistá forma odpočinku a způsob, jak chvíli přemýšlet nad jinými věcmi, způsob osvěžit si jinou stylistiku, jinou terminologii.
Vyštudoval si špecifický odbor fyziky a v tomto odbore aj pracuješ. Používaš pri opisovaní technických reálií svoje profesionálne znalosti a skúsenosti alebo naopak, snažíš sa pri písaní na zamestnanie celkom zabudnúť?
Používám úplně všechno, co mám k dispozici a neustále se proklínám, že toho znám příliš málo. Například u Predátorů jsem neustále narážel na své limity v geologii a paleontologii, kdy odborné vědecké články v angličtině byly pro mě jen velmi špatně čitelné a pokud píšu o něčem, čemu alespoň částečně nerozumím, jsem nervózní.
S projektom JFK, na ktorom sa podieľaš, patríš medzi priekopníkov „shared worlds“ (delených svetov) v Čechách. Čí to bol nápad začať s Johnom Francisom Kovářom a aké boli Johnove začiatky, kým sa táto séria dostala do povedomia čitateľov?
Vymysleli jsme to společně s Jirkou W. Procházkou a myslím, že jistý podíl na tom měly naše zkušenosti z psaní Marka Stonea. Cítili jsme, že máme z našeho pohledu na hezčí a komplikovanější svět, než byl ten Garenův, nic proti němu, samozřejmě. Na začátku k projektu tuzemského scifi serálu ze strany nakladatelů panovala naprostá skepse, všichni chtěli vidět několik knih na stole, než by se nad tím vůbec začali zamýšlet. Až Staso Juhaňák řekl, že by do toho šel. Náš entuziasmus, Jirkův, můj, vůbec celého týmu v pozadí, je zpětně úžasný, dnes už bych v sobě tu sílu asi nenašel. Společně s Jirkou jsme napsali první čtyři díly – vzájemně jsme se pod ně podepsali, pátého se mistrovsky zhostil Tomáš Němec a série byla na světě. Když ty knihy vidím v jedné řadě a je jich už přes dvacet, jsem pyšný na to, že jsem byl u začátků.
JFK je tiež spojením viacerých žánrov. Teraz už táto skratka zahŕňa aj mnoho ďalších aktivít, ako boli niektorí svedkami napríklad na Fénixcone v Brne. Ktorá z nich ťa najviac baví?
Psaní. Svět, jak jsme ho s Jirkou navrhli, umožňuje bez velkých úvodů věnovat se jakýmkoliv nápadům, které se mi honí hlavou. Chtěl jsem psát o vikingzích v Americe – žádný problém, o světě ovládaném viry, o boji vzducholodí – stačí zapnout počítač, o holce s neviditelným mečem, co se proseká přes speciální komando – ve světě JFK uskutečnitelné! To je přece paráda.
Si zamestnaný človek, máš rodinu, rôzne záľuby a aktivity a popri tom si jeden z najplodnejších autorov v Čechách. Vysvetlil by si, ako to všetko stíhaš, ako si vôbec dokážeš zadeliť čas?
Tak to právě skončilo. Už si čas nedokážu dělit. Zkoušel jsem vstávat například o hodinu dříve, abych alespoň hodinu denně mohl psát, ale kluci také vstanou o hodinu dříve a nenechají mě. I práce požírá stále víc a víc času, začínám cítit psací deficit. Stále víc se přede mou objevuje vize alespoň týdenní dovolené někde na samotě s internetem a výhledem na hory.
Chalupa na samote v horách s internetom je asi snom viacerých spisovateľov… Čo teda môžu od teba čitatelia očakávať v najbližšej budúcnosti?
Knihu baklyovek – povídek a novel, která se bude jmenovat Čas žít, čas umírat. Název vybrali čtenáři a mě se moc líbí. A také krátký spin off JFK, kde svět popisuji z druhé strany, ze strany zabijáka pracujícího pro X-Hawka.
Čo podľa teba robí spisovateľa dobrým spisovateľom?
Poctivost vůči příběhu a čtenáři. I když to je asi to samé.
Ďakujem za rozhovor,
Alexandra Pavelková
Děkuji i já.
Mirek Žamboch
;-)
<a name=„fb_share“ type=„icon_link“ share_url=„www.fandom.sk/clanok/pozitivne-konce-su-lepsie“ href=„http://www.facebook.com/sharer.php“>Zdieľať na FacebookuFantázia na Facebooku