 |
 |
 |
Nie je také běžné, že dvaja autori spoločne napíšu jeden román. A už vôbec sa často nestáva, aby jeden z nich bol Slovák a druhý Čech. Napriek tomu prednedávnom vyšla práve taká kniha. Má názov Ďáblův hřbet a na tomto horore spolupracoval český autor Honza Vojtíšek a slovenský Ivan Kučera. O tom, čo tomu predchádzalo, ako to prebiehalo a ako sa im podarilo román vydať, sa s oboma autormi rozprával Martin Štefko, spisovateľ a majiteľ vydavateľstva Golden Dog.
Kde se zrodil nápad, že byste mohli napsat společný román?
Honza Vojtíšek: Ivan před už skoro deseti lety vydal jeden román, který byl dějově rozdělený do současnosti a Slovenského národního povstání. Mě se ta část o SNP hrozně líbila a začal jsem ho nepravidelně otravovat s tím, že by se mi líbil román s podobnou zápletkou, ale ze středověku. Že se tam ta zápletka vyloženě hodí a mohlo by to být výživné. Otravoval jsem tak dlouho, až mi jednou napsal, ať si to teda napíšu. Což jsem samozřejmě odmítl, protože bych si nedovolil brát mu námět. Tak prý, že to napíšeme spolu. My jsme chvíli před tím poměrně bezproblémově absolvovali společnou povídku do Sešívanců, tak jsme se dohodli, že do toho půjdeme. Oběma nám to přišlo zajímavé.
Ivan Kučera: Pred rokmi som tento námet stvoril preto, aby sa v budúcnosti stal podhubím pre univerzum, sequely, prequely, rip-offy, spin-offy. Téma sa skutočne dá uchopiť rôzne, fantázii sa medze nekladú, zostať malo len prostredie a „oni“. Samého ma zaskočilo, keď som ani po čase nedokázal vymyslieť nový námet dostatočne atraktívny na to, aby som ho spracoval. Prišiel s ním až Honza, slovo dalo slovo a pustili sme sa do toho.
Jak byste vlastními slovy knihu čtenářům představili?
Ivan Kučera: Asi dejom, na ostatné nech si urobia čitatelia názor sami. Ďáblův hřbet je drsný realistický historický horor o tom, ako v stredoveku na slovensko-moravské pohraničie vyráža skupina drevorubačov s rodinami, aby tu na podnet Matúša Čáka Trenčianskeho vybudovali obchodnú cestu vedúcu na Moravu. V odľahlej, husto zalesnenej oblasti ich čaká zrážka s pôvodnými obyvateľmi lesa. Drevorubačom robí spoločnosť nielen autoritatívny kňaz, ale i skupina skúsených vojakov. Napriek tomu sa čoskoro po príchode do oblasti ukáže, že situáciu podcenili a do ich životov vstúpi peklo. Ako to už chodí, za mnohé z neho si môžu sami.
Kdo byl tím, který nastínil zápletku? Kde se vlastně vzala?
Honza Vojtíšek: Ona ta zápletka vlastně byla jasná od začátku, vycházela z toho Ivanova románu. Jak jsme ji pak rozpracovávali, nakonec jsme se od něj odtáhli natolik, že jsme v podstatě napsali úplně samostatný román, který sice možná vychází z původního universa, ale příběh na něj nijak nenavazuje. Už i z časového ukotvení je to vlastně prequel. Anebo není, Ivan už přišel s názorem, že ty dva romány technicky i prakticky nemusí mít vůbec nic společného. Neexistuje žádná posloupnost, ve které by je bylo třeba číst a nemusíte znát druhý, abyste jeden z nich pochopili. Je to takové trochu zamotané, krátce řečeno, byť nás Ivanův román nakopl, nakonec jsme napsali naprosto svébytný příběh.
Jak moc náročné je, že spolupracují Čech a Slovák? Narazili jste ve smyslu jazyka, ale případně i jiném na nějaké problémy?
Honza Vojtíšek: V tom jazyce jsem já osobně neviděl problém od samotného začátku. Už i proto, že jsme si to oba vyzkoušeli v té povídce. Dohodli jsme se, že budeme psát československy, tedy já normálně česky, Ivan slovensky a pak se to převede do jazyka, v němž se to bude vydávat. Jen u zvířat a rostlin, které jsme zmiňovali konkrétně, jsme si do poznámek dávali latinské názvy, abychom si dohledali, o co jde. Problémy nastaly z poměrně logického pohledu – tedy rozdílné styly psaní, odlišný pohled na určité věci a autorská zatvrzelost (hlavně z mé strany). Do té doby jsem společně absolvoval jen povídky, a tam se to většinou dá na tom krátkém prostoru ještě i nějak obrousit, ale u románu se to občas zasekne. Popravdě, mě osobně Ďáblův hřbet přivedl k rozhodnutí, že už s nikým nic společně psát nechci, protože mi to vlastně nesedí. Což teda aktuálně neplatí, protože pracuji na druhých Sešívancích. Ale jo, společné psaní není jednoduché, obzvláště pokud autor o díle přemýšlí komplexně a vidí ho od začátku jako celek. A to je přesně můj styl.
Ivan Kučera: Určite by som to nestaval na národnosti. Slovákov a Čechov ako ročník 1981 vnímam ako jeden národ, ktorý sa síce v 90. rokoch rozdelil, ale to na situácii veľa nezmenilo. Možno som dinosaurus, neviem. Ak by šlo o fínsko-rumunskú spoluprácu, vtedy by to možno zohralo kľúčovú rolu, ale takto fakt nie. V našom prípade zohralo úlohu skôr to, že sme každý iný. To je ale normálne, každý človek na planéte je iný. Oveľa horšie než občasné rozdielne názory by bolo, keby sme paradoxne mali na všetko rovnaké názory. Načo potom písať spoločné dielo? To, že sme každý iný, román v konečnom dôsledku obohatilo. Obsahuje momenty, ktoré by som ja nevedel napísať, ale Honza áno. Azda to platí i naopak. Spoločný však máme spôsob písania. U Honzu v posledných rokoch zaznamenávam progres. Jeho štýl je bohatší, kvetnatější, románovejší. Tak či onak, obaja pri písaní neradi chodíme okolo horúcej kaše, nebaví nás to, zbytočne to neobkecávame, ideme k veci.
Jak ve vašem případě probíhalo společné psaní? Mohli byste popsat průběh? Jak dlouho trvalo, než jste měli hotovou první verzi?
Honza Vojtíšek: Jestli si to dobře pamatuju, už to taky bude pět let, tak jsme lehce nastřelili základní nástin a pak podle něj skládali základní kostru, někdy i s podrobnějším rozvinutím určujících a základních scén či charakterů. Přehazovali jsme si soubor, kde jsme tu kostru budovali, hezky postupně od začátku do konce, komentovali, nahazovali detailní charaktery, průběh některých akcí či dokonce celé dialogy. Teď jsem se díval, a ten soubor měl nakonec 50 stran, přes 14 000 slov. V tomhle jsme si označili, co kdo by chtěl nebo bude psát. Měli jsme to už od začátku částečně rozdělené i podle postav, kdo by chtěl které psát, i když se to pak trochu pomíchalo, ale základní charaktery budoval vždycky jeden z nás. Další soubor jsme měli se jmény, kde jsme psali (tedy hlavně Ivan) jména, která se nám líbí a mohla by se použít. A ještě další, kde jsme si chronologicky seřadili pořadí úmrtí. Tohle všechno trvalo přes tři měsíce, než jsme začali psát. Pak už jsme si jen přehazovali pracovní soubor se vznikajícím románem a soubor se jmény, kde jsme označovali, která byla použitá. I s tou kostrou jsme na románu do první verze makali od března 2018 do ledna 2020.
Ivan Kučera: Najskôr som chcel Honzu opraviť s tým, že akých päť rokov, veď sú to „len“ štyri. Potom som si s hrôzou uvedomil, že fakt je to skoro päťročnica, keďže na románe sme začali pracovať v marci 2018. Vyskytujú sa v ňom minimálne dve výrazné mužské postavy. Obidve tam byť museli, ale ja som nechcel písať prvú a Honza nemal extrémnu chuť písať druhú. Takže kapitoly s postavou X písal on a kapitoly s postavou Y ja. Samozrejme sa to občas, ako vraví Honza, pomiešalo, keďže v niektorých kapitolách vystupujú obe. Tam to trochu škrípalo. Ja som bol nespokojný s tým, ako Honza uchopil „moju“ postavu, a on bol pre zmenu znechutený z toho, ako ja som napísal tú „jeho“. Napokon sme to ale viacmenej vždy uhrali k spokojnosti oboch.
Všetky kapitoly, postavy, vzťahy, zvraty a koniec sme detailne plánovali niekoľko mesiacov. Bavilo nás to. Toto nemohlo byť spontánne. Ak niekto chce písať s iným autorom spontánne, želám mu veľa šťastia a nervov a hlavne mu poradím, aby si preventívne rezervoval hrobové miesto. My sme si všetko naplánovali a áno, občas si príbeh napriek tomu začal žiť svojím vlastným životom. To boli ale výnimky potvrdzujúce pravdilo. A podľa mňa by si mal každý dobrý príbeh aspoň na chvíľu žiť vlastným životom. Proti vôli autora. Ten, ak to nie je vyložená hovadina, by v tej chvíli mal pokorne ustúpiť do úzadia a poskytnúť príbehu svoje prsty na napísanie, nič viac. Situácia sa trochu skomplikovala až v závere. Pre mňa osobne vždy ale bolo prioritou doraziť to do konca, lebo som vedel, že máme v rukách kvalitný príbeh.
Netraumatizovalo ma ani tak samotné písanie, ale to, čo nasledovalo po ňom. Vydanie knihy sa neskutočne odaľovalo a naťahovalo, až som sa tomu musel smiať, aby som sa nezbláznil. Nechcem zachádzať do detailov, ale bolo to demotivujúce. Mrzelo ma, že som so spoločným písaním súhlasil. Vyčítal som si, že som ho zatiahol do spolupráce na niečom, čo napokon možno ani nebude nikdy vydané. Aj keď vlastne to bol on, kto do toho zatiahol mňa. Zaujímavosťou je, že napriek detailnému naplánovaniu nakoniec tak či tak na dlážke strižne skončilo niekoľko masívnych scén.
Ďáblův hřbet neměl úplně vydlážděnou cestu. Mohli byste popsat, jaká byla, než se ho ujalo nakladatelství Golden Dog a román vyšel?
Ivan Kučera: Ako som naznačil hore, dostavili sa také problémy, až ma to frustrovalo. Vnímal som to ako osobné zlyhanie, hoci objektívne treba dodať, že moja vina to nebola. Ani Honzova. Proste, veci sa neustále hýbali, lenže nie pozitívnym smerom. Pôvodne sme rátali so slovenským vydaním. Lenže na Slovensku je to tak, že veci často končia v slepých uličkách. V istom bode sme situáciu vyhodnotili ako kontraproduktívnu v tom zmysle, že ak na Slovensku o vydanie nikto nestojí, ideme do Česka. Románu sa chopil Golden Dog. Som za to vďačný, keďže je to v poslednom čase najzaujímavejšie „česko-slovenské“ hororové vydavateľstvo. Behom krátkeho času na trh prinieslo neskutočne pestrú škálu žánrových zahraničných, ale aj českých autorov, ktorých sme doteraz na vlastnú škodu nepoznali, nemali sme prehľad o tom, čo sa aktuálne vo svetovom horore robí, aké trendy v ňom vládnu. A to nehovorím preto, aby som sa vydavateľovi strčil niekam. To zo mňa hovorí „obyčajný“, radový čitateľ, ten malý chlapec, kterého otec koncom osemdesiatych rokov brával každú sobotu doobeda do knižnice, aby si užil vzrušujúce príbehy. Istým spôsobom to vnímam ako uzavretie kruhu. Po tejto udalosti sa budem môcť slobodne vybrať smerom, akým sám uznám za vhodné.
Plánujete ve společném psaní pokračovat?
Honza Vojtíšek: Jestli je to myšleno jako my dva společně, tak to si myslím, že ne. Já už bych se od toho chtěl i oprostit celkově, protože mi ta forma vlastně nevyhovuje a v některých konkrétních případech to dělá hodně neplechy a některé lidi mám moc rád na to, abych se s nimi rozhádal kvůli společnému psaní. Vyzkoušel jsem si takhle povídky i román. Je to fajn zkušenost ale umí to být i pěkně zdivočelá kobyla, která kope do nepříjemných míst. Ale život si občas myslí něco jiného. Sám jsem překvapený, že jsem šel do druhých Sešívanců. A už pár let nosím v hlavě jeden námět na román, který je jako dělaný pro společné psaní. I ho průběžně jednomu autorovi neustále nabízím, ale stále odolává. S nikým jiným bych to ale asi psát nechtěl.
Ivan Kučera: Spoločné písanie nikdy nebolo mojím snom. Na svete je pár autorských dvojíc, to nepochybne. Ale ja takú nikdy nevytvorím nie že s Honzom, ale s nikým. Nevidím na to jediný dôvod. Toto nie je moja cesta. Písanie je samotárska činnost, nemá zmysel klamať si, že sme súčasť tímu. Nie sme. Nie sme hokejisti, nie sme futbalisti. Sme spisovatelia. Ak ale príde dobrá ponuka a geniálny námet, nebránim sa ničomu.
Foto: Archív Ivana Kučeru a Honzu Vojtíška.
Súvisiace linky
Predstavujeme – Honza Vojtíšek a Ivan Kučera: Ďáblův hřbet
Recenzia – Ivan Kučera: Obchádza nás temnota
Články o dielach Honzu Vojtíška na Fandom.sk