 |
 |
 |
S upírmi sa stretávame bežne. Každý z nás pozná tie typy, ktoré z nás vysávajú všetku energiu, dobré pocity či radosť. V poslednom čase sa literatúra venujúca sa upírom dostala znovu na výslnie. No z upírov, krutých a nemilosrdných bytostí, sa stali trblietaví milovníci. Kristina Haidingerová z nich spravila znovu to, čím boli kedysi, no samozrejme, nezabudla ani na lásku, na to, že slovo robí muža, na česť a koniec sveta. Táto česká autorka je všestranne nadaná a okrem písania prózy a poézie sa venuje ilustrovaniu svojich kníh a editorskej činnosti. Nuž a kto už niekedy navštívil Horrorcon v Prahe, vie, že je jeho hlavnou organizátorkou. Skrátka, je to veľmi aktívna žena. Preto sme s ňou pripravili rozhovor, ktorý vám priblíži nie len ju, ale najmä upírov.
Je to už desať rokov, čo si vydala svoju prvotinu a zároveň a prvú knihu o Violetoch. Prečo si sa rozhodla naštartovať svoju autorskú kariéru práve knihou o upíroch?
Vlastně tomu tak není – jako první jsem vážněji začala psát Richardovy živé hračky, příběh Violetů je ale nakonec jaksi předběhl. Poslouchala jsem tvrdou hudbu, jejíž texty mě provokovaly a inspirovaly, takže chtělo ven něco drastičtějšícho.
Ľudia sa upírov od nepamäti báli. Na pohrebiskách sa našli ľudské ostatky privalené kameňmi alebo s oddelenou hlavou… Postupne vznikli aj akési artefakty a rituály, ktoré mali chrániť pred upírmi. Amulety, modlitby, svätená voda, cesnak… Čo by si robila, keby si stretla skutočného upíra?
Tady by hrozně záleželo na tom, jaký by to byl upír. Existují tisíce druhů – liší se kniha od knihy, film od filmu…
Kým kedysi boli upíri krvilačné, strašidelné, démonské bytosti, ktorých sa všetci báli, dnes nastal obrat a upíri sú krásni, mocní, trblietaví, sexi a skvelí milenci… Mnohé čitateľky po nich túžia. Prečo podľa teba došlo k takémuto obratu?
Zřejmě si to žádali samotní čtenáři. Upíři zpravidla pronikají k žilám v místech, která jsou zároveň erotogenními zónami, takže se to nabízí. Horším druhem jsou „upíři na krevní dietě“, kteří (zřejmě zcela nechtěně) pro čtenáře i diváky vlastně zabili upíry jako horrorové bytosti.
Biblia vraví, že krv je svätá, symbolizuje život, patrí Bohu a má sa vyliať na zem, nemá sa nijako používať. Práve preto sú upíri považovaní za démonov. Tvoji Violeti majú niektoré črty spoločné s upírmi, na akých sme zvyknutí. No nie všetko, nestávajú upírmi klasickým, všeobecne známym spôsobom. Prečo si siahla po netradičnom spôsobe „výroby“ upírov pomocou modrého fluida a nešla si s rokmi overeným prúdom?
Můj záměr byl jako obvykle jít proti proudu. Jak kdosi v recenzi zmínil – vrátila jsem upíry do hlíny. Mým cílem bylo vymyslet bytosti, které budou pít krev. Budou se potýkat se všemi nepříjemnostmi, které tato nutnost obnáší. A jejich oběti budou řešit ztrátu krve, umírání. Violeti se rodí z vlastní smrti, pamatují si málo, někdy se jim vzpomínky vrací, ale většinou si zachovají hlavně vzpomínku na vlastní vraždu. Někdy přežívají jejich nejsilnější vlastnosti a tahle kombinace z nich může vytvořit bezcitné zrůdy. Většina Violetů byla proměněna násilím prostřednictvím otravy. Onen „modrý duch“ nebo později „plazmant“ je v Očistci pojatý způsobem staré legendy, později jako poměrně klasický sci-fi prvek. Tvorbu jejich světa a zákonitostí jsem si hodně užila.
Jedna zásadná otázka… Sú upíri mŕtvi? Je smrť podmienkou na to, aby sa človek stal upírom?
Podle mě ano. Je to aspekt, který podle mého názoru odděluje upíra jako horrorovou postavu od superhrdiny se zajímavými zuby. Upír je podle drtivé většiny legend bludný mrtvý. Bytost, která jako mávnutím kouzelného proutku získá nadpřirozené schopnosti je spíše romantický nebo akční anti/hrdina. Umírání a smrt se z příběhů o upírech vytěsňuje, přitom by toto téma mělo být zcela zásadní. Tento trend odráží to, že umírání a smrt vytěsňujeme i z našich životů, nebo je ze strachu bagatelizujeme a zesměšňujeme – viz rozmach akčních i komediálních filmů a seriálů o zombie.
Violeti síce nepili krv svojho stvoriteľa, no modré fluidum ich aj tak istým spôsobom zabilo. So smrťou je zviazaný charakteristický zápach a ten si dala aj svojim postavám. Prečo? V iných knihách som sa s týmto fenoménom nestretla. Možno som len nečítala tie správne knihy… Ako to je?
Do krve se jim dostane cizí jed, který je zabije, čímž se z nich stávají oživení zemřelí (někteří pohřbení do hlíny, jiní ne) a jejich tkáň je proměněná, takže mi přišlo přirozené, že ty bytosti budou mít specifický pach.
Pri tvojich Violetoch si viem úplne normálne predstaviť sex, pretože fungujú trošku inak, ako ostatní. Mala si to vymyslené alebo to vyplynulo z ich podstaty tak nejako samo?
V Nepohřbených původně neměl být vůbec ale vůbec žádný sex. Jenže to nakonec nějak vyplynulo. Ty postavy spolu interagovaly a některé osvědčené způsoby by bylo zbytečné násilně obcházet. Jak říká sám Samuel – není nad to krev předem pěkně rozproudit. A je jedno, či je to žena nebo muž. Třeba velký chlapisko může dát rychleji víc krve. K tomu Violeti využívají štvaní oběti – zvlášť té prchající nebo bránící se.
Čo hovoríš na upírov od konkurencie, máš ich naštudovaných?
Vím o nich. Ale málokteré knihy nebo i filmy mi úplně sedly. Skoro vždycky se našlo alespoň něco, co bych udělala jinak. Nejméně výhrad jsem měla k Interview s upírem Anne Riceové – ovšem pouze u prvních dílů, a Jiné rase Jenny Nowak. Tím vůbec neříkám, že bytosti jiných autorů jsou horší nebo dokonce špatné, to vůbec ne, naopak, jsou určitě čtenářsky atraktivnější a mnozí mají miliony stoupenců a obdivovatelů, jen neodpovídají mé osobní představě, to je celé.
Sú pre teba prijateľnejší tí klasickí ako Drakula alebo skôr romantickí z románov typu Twilight?
Z těchto nepřekvapivě – ale určitě ani jeden. Ideální upír je podle mě ženich z básně Svatební košile od Erbena, Mina z Draculy z r. 1979 a právě Noční lovci české autorky Jenny Nowak.
Dej tvojich kníh je zasadený do viacerých krajín, najmä do tých severských. Švédsko, Fínsko… Prečo si sa rozhodla práve pre tieto štáty, čím sú pre tebe výnimočné?
Mají specifickou atmosféru, která se nedá popsat, ta se musí prožít. Dostala jsem se k nim přes kapely Stratovarius nebo Wintersun, ale jakmile jsem vkročila do Finska, měla jsem pocit, jako bych tam patřila. To ticho přírody, pohoda ve městě, a někde dole pod zemí – třeba v garáži na zkoušce nějaké metalové smečky – ten řev, ta energie! Ty kontrasty jsou jedinečné. Lidé jsou tam tiší a zdánlivě samotářští, ale po prvním drinku absolutně sdílní a ochotní. A já to mám úplně stejně. Pokoušela jsem se ty pocity zanést do knihy, snad se to alespoň částečně podařilo.
Dostávame sa k polárnej žiare.
Inuiti verili, že sú to pochodne, ktoré osvetľujú most do ríše
mŕtvych.
Fíni veria, že dieťa počaté pod polárnou žiarou bude šťastné a
krásne.
Fíni volajú polárnu žiaru revontulet, čo znamená ohnivá líška.
Vikingovia ju považovali za most do Valhaly.
V Grónsku verili, že sú to duše nenarodených detí, ktoré tancujú po
oblohe.
Niekde ju považovali za predzvesť vojny alebo smrti, verili, že prináša
nešťastie, báli sa jej.
V tvojom príbehu má tiež magickú moc. Vybrala si si polárnu žiaru
schválne alebo to bola náhoda… že keď už si sa pohybovala na tom ďalekom
severe, tak tam dáš aj tú polárnu žiaru?
Vlastně to napadlo manžela už někdy v roce 2011, když jsem rasu Violetů teprve vymýšlela. Těch legend o auroře je celá řada, mně se nejvíce zamlouval „most do říše mrtvých“. Ta pověra je hodně stará a též má několik vlastních variant. „Řeka mezi světy“ je jednou z nich. Letos v květnu jsem se přesvědčila, že onen jev je sám o sobě trochu děsivý (a jak asi musel působit na lidi před stovkami let!), ale byla to nejlepší show v mém životě – a to jsem viděla řadu koncertů Rammstein :-) Příroda zkrátka umí všechno líp!
Späť k Fínsku. Viem, že si tam nejaký čas pobudla. Ako dlho?
V roku 2013 a 2017, vždy 2 týdny. Tam jsem polární záři viděla poprvé – kousek nad vesničkou Kakslauttanen, ale jelikož bylo skoro zataženo, byl to jen sem tam pronikající zelený přísvit.
Prešla si si všetky miesta, ktoré sa objavujú v knihe?
Ano. Procházeli jsme celé trasy a na některá místa jsme se vraceli. Dlouho jsem v muzeích sháněla mapu Raumy z roku 1640, nakonec se nám ji podařilo vyfotit úplně náhodou ve výloze nějakého podniku. Později jsem ji dostala od spisovatelky a nakladatelky Tiiny Hautala, manželky spisovatele Marka Hautaly. Ve Finsku, Estonsku (ale i na Moravě nebo třeba v Praze) jsme se dostávali z místa na místo stejnými cestami, kudy projíždí hrdinové druhých dvou dílů. Koupala jsem se v neslavném jezeru Bodom, prošli jsme celé jeho břehy, koupali jsme se v řece Ivalo, která měla – jak nám řekl místní – v té době 6˚C. Pekli buřty ve 3 ráno za denního světla slunci naproti… Byly to pro mě nejkrásnější dovolené vůbec.
Čo ty a fínština? Mám známu, ktorá tam roky žije a počúvať ju, ako rozpráva po fínsky a vôbec si pri tom nezlomí jazyk, je pre mňa vždy zážitok.
Je to foneticky velmi zajímavý jazyk. Slyšeli jsme v autobuse za námi jednu paní telefonovat a měli jsme pocit, že si dělá dobře. Krásné jsou songy zpívané v originále – viz. Korpiklaani. Učila jsem se v Praze nějaké základy, ale popravdě – postupně už jsem to skoro všechno zapomněla. Nejvíc mi utkvěly samozřejmě jadrné nadávky. Perkele, wittu či mittä wittuä a podobně.
Keďže si veľmi talentovaná a nie len na písanie, sama si si knihy ilustrovala. Tváre tvojich postáv sú vymyslené alebo ti poslúžili ako predloha tvoji priatelia či známi?
V 90 % známí nebo známé osobnosti. Pomáhá mi to udržet hrdiny konzistentní a mnohdy se mohu „předlohami“ přímo inspirovat.
Prvá kniha má názov Ti nepohřbeni. Po nej nasledovali Děti Raumy. Mala si nejaký plán, napíšem dve knihy, trilógiu… alebo viaclógiu?
Všechno to začalo povídkou o umučení Samuela Segetha. Jak jsem tvořila motivace vedlejších postav (a to už jsem věděla o odsouzení Maríny Sabáškové na Zlínsku), příběh bobtnal a nabaloval se. Docela brzy mi bylo jasné, že tohle prokletí se protáhne celými generacemi. Rozsah knih jako takový jsem tehdy vůbec nevnímala. První díl byl vlastně i odpovědí na starou křivdu, kdy jsem byla v rodině obviněna z něčeho, co jsem neudělala. Do toho moje záliba v životopisech historických postav odhalila, že následky některých obvinění byly tehdy často fatální. Musela jsem se z toho vypsat. U druhého dílu jsem i vzhledem ke každodennímu cestování/dojíždění jako nadšená scifistka dumala nad možností, jak lehce by se plazmant mohl dostat mezi lidi. Jak rychle by se mohl roznést do celého světa. A chvilku po dopsání začal Covid. Pak už jsem měla jen ty nejhorší scénáře. Válku. Víc už asi netřeba dodávat. Jako kdyby Violeti reflektovali moje skryté obavy, a ty se vždycky vyplnily.
Prvé dve knihy vyšli vo vydavateľstve Netopejr a jeho majiteľ pán Karel Petřík bol tvojím pomocníkom a radcom v mnohých ohľadoch. Ovplyvnili jeho rady aj písanie tvojich kníh?
Určitě. Bohužel před nedávnem zemřel, ale zanechal za sebou otevřenou cestu nejen pro mě, ale i pro mnohé další tehdy začínající autory. Honza Vojtíšek byl už dávno průkopníkem v antologiích horrorových povídek, Karel Petřík umožníl to celé trochu více rozjet a stál i u zrodu HorrorConu.
K svetu Violetov si sa vrátila aj v niekoľkých poviedkach. Máš ho tak veľmi rada? Alebo si si obľúbila postavy, že sa k nim tak rada vraciaš?
Vracím se ráda. Jsou pro mě dobře použitelným zrcadlem lidské duše.
Kdybych měla do knihy vepsat původ nebo dokonce rodokmen každé postavy (a že vymyšlené vesměs jsou), vznikla by z toho možná nekonečná sága. Kratší zaměření na nejzajímavější události v životech vedlejších postav jsou takovým – i pro mě jako pro autorku – příjemným kompromisem. Možná se dočkáme i povídkové sbírky.
Očistec je súhrn prvých dvoch románov doplnený o záverečnú časť. Táto kniha však už vyšla u Martina Štefka v Golden Dog. Zaujímalo by ma, prečo trvalo tak dlho, kým si napísala posledný diel príbehu o Violetoch?
Ty díly vycházely vlastně vždy po 5 letech. Není to úplně málo, ale zase ne tak moc :-) Důležité je to, že první 2 díly vyšly v malém nákladu spíše jako sběratelská edice a oba romány jsem pro Očistec přepisovala. První díl dostál mnoha změn (přecejen šlo o prvotinu a rozdíl by byl v souhrnném zpracování znát), některé jsou docela markantní i dějově. U druhého šlo spíše o redakční úpravy a různá doplnění, aby třetí román navazoval co možná nejplynuleji. Každý z dílů je v základě uzavřený a Očistec celkově je ukončený. Ale mám vymyšlené nejméně další dva příběhy mimo tuto legendu.
Si editorka, poetka, ilustrátorka aj spisovateľka. Ktorá z týchto funkcií je pre teba najzaujímavejšie, ktorú máš najradšej?
Neumím si vybrat. V každé realizují odlišné tvůrčí potřeby. Vyhovuje mi nesoustředit se pouze na jeden proces, protože to může být časem ubíjející. Mám si k čemu takzvaně „odskočit“.
Aké projekty sa ti zrealizujú ešte v tomto roku, na čo sa môžeme tešiť?
Velmi se těším na sedmou knihu naší edice HorrorCon, která bude po čtyřech letech opět poetická. Ponese název O čem sní noční můry a jako spolueditorce se mi do ní podařilo získat skvělé básníky, například Kamila Prince, Martina Dusbabu, Ivana Adamoviče, Eriku Enu Adamcovou či Nelly Černohorskou. Bude to krásná, temná (a opět ilustrovaná) kniha, do které jsem přispěla též několika básněmi. Dalším velkým projektem, ve kterém mám prsty, je antologie V královských zahradách, což je kniha v pevné vazbě uspořádaná správcem facebookových fanouškovských stránek věnovaných Stephenu Kingovi a horroru obecně – Sensem Lordem neboli Alešem Richterem. Přestože coby editor debutoval, byla spolupráce s ním velmi inspirativní, takže jsem se mohla vrátit do světa mé nejoblíbenější knihy pana Kinga v silném příběhu na téma, které je mi dlouhodobě blízké (budou hočtenáři znát i z mé předešlé tvorby). A samozřejmě už chystáme HorrorCon, během kterého tradičně proběhne křest naší letošní knihy a celá řada dalších programů.
Tvoje plány do budúcnosti… Máš v hlave nový román, zbierku básní alebo niečo iné (okrem manžela, samozrejme)?
Mám dopsaných i rozepsaných několik příběhů, jeden už je přijatý do antologie s mezinárodní účastí, druhý budu odesílat během prázdnin. Nějaké větší plány ale nemám. Snažím se získat čtenáře pro Očistec, což je zcela rozhodující. Bez čtenářů postrádá smysl plánovat cokoli dalšího. Čtenáři i nakladatelé jsou přesycení (což se dalo při nastaveném tempu předpokládat), takže je blbost se snažit někam cpát další a další knížky, zvlášť pokud se nečte ani ta předchozí a pro mě zatím nejzásadnější. Já sama například už nestíhám číst ani ty knihy, do kterých jsem přispěla, takže momentálně se snažím hlavně dohnat resty coby čtenářka.
Za rozhovor ďakujeme Kristine Haidingerovej.
Ak ste ešte nečítali jej romány zjednotené do jednej knihy s názvom Očistec, nepremeškajte šancu. Upíri sú v ňom znovu beštie, svetu hrozí zánik a láska, česť a dané slovo nie sú iba prázdne pojmy.
Foto: Archív Kristiny Haidingerovej a Eny
Súvisiaci link
Recenzia – Kristína Haidingerová: Očistec
Recenzentka Erika Ena Adamcová píše recenzie pre domovský Fandom.sk, ale aj pre český portál Fantasy Planet. S jej článkami sa môžete stretnúť aj na weboch Sarden a Fantasymag. Pod týmto linkom nájdete všetky články od Eny na Fandom.sk.