V druhé polovině devatenáctého století tvořil ve Francii spisovatel Gustave Flaubert a ten za celý svůj život dopsal pouze tři romány (možná si ze školy ještě pamatujete Paní Bovaryovou), čtvrtý, Bouvard a Pecuchet, zůstal nedokončen. O Flaubertovi se vypráví, že dokázal týdny sedět nad stolem a přemýšlet o jediné větě. Zkoušel ji psát znovu a znovu tak dlouho, dokud nebyl s jejím zněním stoprocentně spokojen…
Z povídek Gardnera Dozoise jsem měl pocit, že pracuje podobným způsobem. Každá jeho věta je vybroušena jako ten nejvzácnější diamant do dokonalého, naprosto precizního, ale zároveň podmanivého tvaru. Ne, není to jednoduché čtení, pokud však jste naladěni na stejnou vlnu jako autor a pokud se necháte unášet vnitřním rytmem jeho próz, prožijete nevšední a nevídaný zážitek.
Gardner Dozois je znám především jako editor. Oč je ale jeho spisovatelská činnost méně bohatší po kvantitativní stránce, o to je kvalitnější. Dvě povídky, které dostaly Nebulu, Usmiřovatel a Ranní dítě, jsou ostatně otištěny i v této čtrnáct položek čítající sbírce. (Na třech povídkách spolupracovali s Gardnerem Dozoisem dvakrát Jack Dann a jednou Jack C. Haldeman II.)
O čem povídky vesměs jsou? O ničem veselém. Některé se odehrávají v budoucnosti, v postkatastrofickém světě, kde se lidstvo dokázalo takřka vyhubit buď samo ve válkách (Ranní dítě, Milosrdenství), nebo zprostředkovaně (roztopené ledovce zvyšují hladinu oceánů tak, že ty zaplavují celé pevniny – Usmiřovatel). Jiné by se klidně mohly odehrávat v současnosti, jen trochu alternativní – nepokoje přerůstající v občanskou válku jsou v USA řešeny střílením do lidí, to však některým politikům nebrání v tom, aby si na mrtvolách vlastních dětí budovali kariéru (Pozvání na večeři), v hororově laděném Království u moře se zase pracovník jatek až příliš bolestně přesvědčí, že utéct před vlastním životem dovnitř sebe samého není možné, v Učednících se dozvíte, že židovský Mesiáš se může jmenovat třeba Murray Kupfenberg a že by klidně mohl být z Pittsburghu. Titulní Tanec s Ježíšem, jakási kratičká a smířlivá varianta Kingovy Carrie, vypráví o tom, že jen ti opravdu slabí a odvrhovaní mohou nakonec zcela propadnout víře.
A pokud by vám nestačila současnost, můžeme se s Gardnerem Dozoisem dostat i do minulosti (Mezi mrtvými), do nacistického vyhlazovacího tábora, kde je pro vězně požehnáním jistý muž jménem Wernecke, také vězeň. Dává jim své jídlo, zachraňuje je před smrtí… má to ale jeden háček, v noci si pak za svou dobrosrdečnost vybírá krutou daň.
Nejlepší povídky jsou podle mého názoru paradoxně buď ty nejkratší, nebo nejdelší. Povídka Jedna na cestu řeší otázku: Kdybyste jako jediní na světě jistě věděli, že za pár hodin nastane konec světa, řekli byste to někomu? Aprés Moi zase vypráví o chlápkovi, který vždycky dokázal odejít z každého večírku včas… a dokázal včas i zemřít. Pouta moře mají banální zápletku. Na Zemi přistanou mimozemšťané. Zbytek je ale banalitě vzdálen na hony. Mimozemšťané nejdříve na lidské počínání vůbec nereagují (mimochodem reakci politiků, vojska a tisku líčí Dozois tak skvostně realisticky, že neustále uvažujete, co vám to připomíná), pak člověka zcela ignorují, protože podle nich nepatří do seznamu dominantních ras na Zemi, a nakonec se jej rozhodnout zlikvidovat jako „naprosto neperspektivní a nedůležitou větev vývoje“. Paralelně s touto dějovou linií autor líčí život malého chlapce, Tommyho, který je jako jeden z mála schopen tyto dle mimozemšťanů dominantní rasy vnímat a komunikovat s nimi. Lidmi je proto považován za divného a takřka za blázna. Konec je, jak jinak, tragický. Lidstvo musí být zlikvidováno celé, i s těmi, jejichž vnímavost je přeci jen na vyšší úrovni, tedy i s Tommym. Pro toho to však už znamená jen vysvobození, protože pochopil, že nepatří ani tam, ani tam…
To, jak Dozois umí rafinovaně pracovat s formou, lze doložit na povídce Sen o polednách, kde hlavním hrdinou je voják, kterému paralelně probíhá před očima celý život a zároveň scenérie krajiny, v níž právě umírá. Tyto dvě linie se pravidelně střídají a Dozois vždy přidá jeden detail, který čtenáře přiblíží k tomu, aby pochopil, o čem vlastně čte. A tak se nejprve dozvíme, že se právě blíží bouře a že první vypravěčovou vzpomínkou jsou okolo oken projíždějící vlaky, jejichž hřmění bouřku připomínalo a ze kterých měl strach, pak bouře pomalu utichá a vysvítá slunce a hrdina pozoruje po stéblech trávy lezoucího mravence, který doputuje až k nehybné lidské ruce, pořád ještě nevíme, proč tam ta ruka je a co se s jejím majitelem stalo, po další reminiscenci zjistíme, že to je ruka mrtvého hrdinova spolužáka a v poslední vzpomínce vyprovázíme vojáka do války (jede do ní, jak jinak, vlakem), aby závěrečná scéna patřila lapiduchům, kteří vypravěči zatlačí oči. „Pamatuji si. Já si pamatuji.“ zní poslední slova. Konec jako z Bohumila Hrabala. A všechno je napsáno přesně tak, aby byl účinek co nejsilnější.
Kapitolou samou o sobě je u sbírky Tanec s Ježíšem překlad. Všestrannost Roberta Čapka je opravdu obdivuhodná. Zahrnuje do sebe fantasy ságy (Feistovy série), space opery (Shelley – Útok na Buchanan a další), humoristickou sci-fi (Nielsen – S.K.Ř.E.T.) a teď tedy i nesmírně náročnou, takřka do mainstreamu zasahující literaturu s filozofickým podtextem. Když jsem se na začátku recenze zmiňoval o Gustavu Flaubertovi a jeho metodě psaní a přirovnával ji k tomu, jak asi musel pracovat Gardner Dozois, je jasné, že i překlad knihy podobného ražení je nesmírně náročný a musí se podobat samostatné literární tvorbě. Robert Čapek se tohoto úkolu zhostil se ctí, nenalezl jsem snad jediné místo, kde by to při čtení zaskřípalo, k čemuž dozajista přispěla i kvalitní korektorská práce (jen s těmi čárkami mezi větami to občas nebylo úplně stoprocentní, ale to jsou opravdu jen hnidopišské připomínky).
Také ilustrace odpovídají atmosféře knihy, jsou patřičně ponuré a i to, že jsou otištěny na speciálním papíře, jasně dokazuje, že nakladatelství Laser na této sbírce velmi záleželo.
Závěrem tedy lze říct jen, že nevidím jediný důvod, proč bych neměl udělit plný počet bodů. Je to už podruhé v krátké době, ale výjimečnost této knihy je neoddiskutovatelná.