Nakladatelství Laser dále prodlužuje intervaly mezi vydáním jednotlivých částí Barkerových Knih krve. Zatímco přestávka mezi prvním a druhým dílem trvala tři roky, mezi druhým a třetím už čtyři. Je to svým způsobem zcestné, protože Druhá a Třetí kniha krve vyšly v originále v tomtéž roce, 1984. Na poměrně nízké úrovni třetího dílu je to jasně patrné.
Problém není v tom, že by Clive Barker neuměl psát. Jeho vize jsou velmi přesvědčivé a vizuálně tak bohaté, že takřka neustále, obraz po obraze, podněcují čtenářovu představivost až do té míry, že mu příběhy jednotlivých povídek připomínají spíše film než mluvené slovo (Clive Barker je také režisérem, stačí připomenout filmy Cabal a Hellraiser, které běžely svého času v pátek v noci na Nově). Problém Třetí knihy krve je v něčem jiném, totiž ve stereotypnosti a monotónnosti námětu, o fabuli ani nemluvě. Všech pět povídek má obdobný půdorys. Objeví se zlá síla, případně monstrum (mstivý duch malého úředníčka Ronnieho Glasse ve Zpovědi (pornografova) rubáše; několik století v zemi zahrabaný pohanský bůh – netvor v Králi Syrohlavovi; duše a těla utopených soustřeďující se u ostrova v moři v Obětních beráncích atd.), které začne systematicky vyvražďovat své okolí. Vše je popisováno značně naturalistickým způsobem, stříká hodně krve, všude se válí vnitřnosti a příběh rychle spěje k předvídatelné pointě. Také postavy v povídkách vystupující jsou lidmi jen zdánlivě, podobně jako u klasika naturalismu, Emila Zoly, je jejich jednání podřízeno pouze primárním pudům, zde nejčastěji pudu sexuálnímu (všechny čtyři postavy výletníků na jachtě v Obětních beráncích nedělají nic jiného než že souloží nebo o souloži přemýšlejí; uvaděčka Birdie v Synovi celuloidu lidi posuzuje především podle toho, jak jsou sexuálně přitažliví atd.)
Jako nejkvalitnější se tak z celé sbírky jeví závěrečná povídka Ostatky, naruby převrácená parafráze Wildova Obrazu Doriana Graye, kde hlavní hrdina nečerpá mládí a krásu z obrazu, ale naopak socha z období starověku z hlavního hrdiny, mimořádně přitažlivého prostituta Gavina. Postupný Gavinův duševní úpadek je zde podán velice věrohodně a povyšuje povídku nad podprůměr zbývajících čtyř.
Osobně se domnívám, že Třetí knihou krve padl Clive Barker kvalitativně takřka na dno, chybí zde podobně výjimečné a nadčasové povídky jako Město v horách z prvního dílu, chybí to, co je pro hororový žánr podstatné, nápad. Stačí tuto sbírku porovnat s nepoměrně pestřejší Noční směnou Stephena Kinga a její podprůměrnost jasně vypluje na povrch. (Kdeže jsou ty výkřiky nadšení, že Barker je novým králem hororu!) Barkerovi tak zůstal v ruce pouze jediný trumf, totiž schopnost vyprávět. A to je upřímně řečeno málo.
Celkově pak české vydání Třetí knihy krve připomíná proslulou ledničku, kterou tatínek Leo Popper ve Smrti krásných srnců prodal panu doktoru Václavíkovi. Na první pohled vypadá krásně. Je obdařeno působivou obálkou, výstižnými a zdařilými ilustracemi Juraje Maxona, pečlivou redakční úpravou, které jen občas utekly drobné chyby v interpunkci, a čtivým, atmosféru přesně vystihujícím překladem. Uvnitř je ale jen nabubřelé a řemeslně dokonalé prázdno.
Dávám: kniha 4/10, redakce 7/10
Třetí kniha krve, Barker Clive, povídková sbírka, horor (Laser, orig. Book of Blood 3, překlad Ivar Tichý, obálka a ilustrace Juraj Maxon, 224 stran, váz., 229 Kč, ISBN 80–7193–111-X)