 |
Konečně se na pultech objevilo netrpělivě očekávané třetí pokračování příběhů kapitána Nicholase Seaforta. Již při vydání prvního dílu se dlouze diskutovalo o tvrdých, místy až brutálních, námořních zákonech, které v tomto románu vydržely až do kosmického věku. Předpokládám, že o třetím dílu se bude diskutovat také.
Nejprve bych měl zopakovat děj prvních dílů: Seafort se shodou okolností stane po smrti vyšších důstojníků kapitánem velké kosmické lodi a zvládnout posádku a povinnosti kapitána není samozřejmě žádná maličkost. Navíc se do všeho zapletou záhadní mimozemšťané. Druhý díl je vysloveně depresivní popis bezvýchodné situace ve vraku kosmické lodi, která má sice nedostatek jídla, ale přebytek problémů. V obou dílech pomře bezpočet lidí, kapitán přijde o celou rodinu, potlačí vzpouru, pověsí vzbouřence, porazí mimozemšťany a ze všeho vyjde s hluboce pošramocenou psychikou.
Třetí díl se odehrává na Naději národů, kolonii, kterou Seafort důvěrně zná z předchozích cest. Děj se drží v mezích vytyčených předchozími díly: Jedna beznadějná situace stíhá druhou a v přestávkách mezi dramaty kapitán uvažuje nad neřešitelnými otázkami. Novinkou je, že po dvě třetiny knihy dokonce i zdravotní stav hlavního hrdiny kolísá mezi těžkou nemocí a komatem.
Předeslal jsem, že se patrně bude dlouze diskutovat i o této knize. Důvodem je nebývalé množství psychologie a filozofických pasáží. Hlavní hrdina je popsán jako náboženský fanatik a snad ještě více než dříve i fanatický zastánce veškerých zákonů a regulí. Jeho okolí tyto názory sdílí, byť ne tak fanaticky jako on.
Typickým příkladem je děj na straně 189 a následujících: Helikoptéru pilotovanou kapitánem postihnou nečekané potíže a katastrofa je na dosah. Seafort je znám jako mizerný pilot, proto poručík na druhém sedadle násilím převezme řízení a všem zachrání život. Po přistání poručík prohlásí, že je mu jasné, že bude obviněn z napadení nadřízeného, za což je trest smrti. Kapitán ho jako velkou milost „pouze“ degraduje.
Náboženský fanatismus projevuje hlavní postava mnohokrát, často například konstatováním, že je navěky zatracen a jeho duše propadne peklu z důvodu porušení přísahy. Tento děj se odehrál ve druhém díle a porušením přísahy se kapitánovi podařilo zlikvidovat teroristy hrozící zničením lodi.
Seafort je stále více rozpolcenou osobností. Sice se slepě drží litery zákonů a předpisů, ale často ho trápí výčitky svědomí za utrpení a smrti, které způsobil (nebo domněle způsobil) mnohdy právě fanatickým dodržováním regulí.
Nechci polemizovat s autorem o jím vytvořeném světě – bezesporu nepostrádá logiku a vývoj společnost i postav je čistě jeho věc. Já mohu pouze konstatovat, že v této knize je hlavní postavou vysoce nesympatický náboženský fanatik slepě dodržující zákony a řády. Zároveň z něho autor udělal fyzickou i duševní trosku, která komunikuje s okolím často jen řvaním rozkazů nebo rozhovory „při kterých mu do očí vyhrkly slzy“.
Ze zaujatosti předpisy a řády někdy vyplývají situace hodící se spíše do parodie než vážného románu. Obzvláště čtyřiceti stránkový Seafortův dialog se staničním počítačem začínající na straně 454 mi silně připomněl nezapomenutelný rozhovor s výtahem ve Stopařově průvodci po galaxii: „Zvážil jste všechny výhody jízdy dolů?“
Seafort je opravdu jeden z nejméně sympatických hrdinů, s jakými jsem se kdy setkal a jen velmi těžko se s ním lze ztotožnit. Zároveň však tato postava posouvá vyznění z dobrodružného military SF spíše do roviny protiválečné literatury nebo dokonce antiutopie. V této kategorii není podmínkou sympatický hrdina ani strhující děj, ale důraz je kladen spíše na psychiku a sociální aspekty společnosti, což tento román bezezbytku splňuje. Popsaný svět připomíná více americké puritány než současnou společnost a v románu se odehrává i paralela s válkou o nezávislost. V každém případě to není budoucnost, která by byla dvakrát přitažlivá pro dnešního člověka.
V průběhu děje připravuje autor hlavního hrdinu o veškeré přátele a tím je dán i vývoj vedlejších postav. Zároveň se projevuje snaha o psychologický popis hrdiny v mezních situacích, které navíc musí řešit bez přátel a zatížen těžkým dilematem.
Kniha graduje postupně a vrchol nastává kolem strany 450. Následujících téměř 150 stran je obdobou prvního dílu série s výrazně horšími výchozími podmínkami pro hlavní postavu. Z hlediska gradace je tato část přespočetná a knize výrazně ubírá na napětí.
Co dodat na závěr? Ze sympatického mladého muže z prvního dílu udělal autor nesympatickou psychickou trosku, se kterou se čtenář může jen velmi těžko ztotožnit. Akční stránka stále více ustupuje do pozadí za psychologickou a sociologickou studii, což knihu posouvá do zcela jiného žánru určeného zcela jinému typu čtenářů. Kniha navíc trpí oblíbeným nešvarem x-tých dílů – téměř 600 stran je mírně řečeno hodně. Výrazně by pomohlo zkrácení minimálně o třetinu.
Knihu tedy nemohu doporučit ctitelům akčního žánru a válečných SF, na své si přijdou spíše milovníci „těžších“ odrůd filozofické a psychologické SF. Rozhodně to není kniha na letní odpoledne.
Vzhledem k podivnému mixu žánrů a textové přebujelosti sedm bodů z deseti.
Vězňova naděje, Feintuch David, sci-fi (Talpress, orig. Prisoner's Hope, obálka Steve Youll, překlad Veronika Volhejnová, 592 stran, brož., ISBN 80–7197–175–8)